V květnu 2026 se nám ve spolupráci s Ukrajinskou permakulturní asociací podařilo na Ukrajině zorganizovat dvoudenní kurz Děti v permakultuře. Kurz se uskutečnil v ekocentru Hlyboki Balyky, které se nachází asi dvě hodiny jízdy jihovýchodně od Kyjeva. Založení tohoto ukázkového výzkumného a komunitního centra inicioval Bogdan Popov, místní legenda permakultury, jako praktické vtělení své vize harmonického soužití lidí, přírody a krajiny. Jde o velmi inspirativní místo, které slouží k setkávání, výuce i společnému pěstování. Původní historická budova postupně prochází citlivou rekonstrukcí ve víceúčelový areál a je obklopena terasovitými pozemky s produktivní jedlou zahradou.
Metodika pro nejmenší
Na Ukrajinu jsme se nakonec lektorovat kurz vypravily dvě ženy – Adéla Hrubá a Ivana Mertová. Česká republika byla totiž jedním z partnerů v mezinárodním projektu Children in Permaculture, jehož výsledkem je ucelená metodika, jak sdílet principy permakultury s dětmi ve věku od 3 do 12 let. Hlavní lektorkou kurzu byla Adéla Hrubá, která se na vývoji projektu podílela a věnuje se vzdělávání učitelů, rodičů a permakulturních designérů i u nás. Cílovou skupinou kurzu však nebyly přímo děti, ale dospělí, kteří chtějí permakulturu s dětmi sdílet.
Teorie i praxe v kroužku
Kurzu se zúčastnilo 16 žen, které se na místo sjely z celé Ukrajiny i ze zahraničí. Některé z nich s sebou vzaly i své děti, přestože program nebyl primárně určen pro ně. První dopoledne jsme věnovali vzájemnému seznamování a představení celého projektu. Klíčovým tématem byly tři etické pilíře permakultury: péče o Zemi, péče o lidi a spravedlivé sdílení zdrojů. Diskutovali jsme hlavně o tom, jak tyto hluboké hodnoty srozumitelně a hravě předat dětem, což ocenily i zkušené permakulturistky mezi účastnicemi.
Odpoledne už patřilo praxi a strávili jsme ho konkrétními aktivitami a hrami venku v zahradě. Proměňovali jsme se v různé prvky i živočichy, hráli na žížaly v kompostu nebo testovali půdu, abychom zjistili, jakou má schopnost nasáknout vodu. Druhý den se ženy rozdělily do skupinek a tvořily vlastní výukové plány a náměty na aktivity pro děti, které vycházely z jejich konkrétní praxe. Jejich příspěvky byly velmi pestré od celoročního projektu proměny školní zahrady pomocí permakulturních principů přes týdenní tábor pro děti po představení permakulturní etiky nejmenším dětem ve věku 2–3 let. Zatímco aktivity pro nejmenší byly protkané pohádkami a kouzelnými bytostmi, hlavním úkolem letního tábora pro děti ve věku 10 až 12 let bylo natočit videa na téma tří etických permakulturních principů a připravit je k publikování, čímž moderní formou propojily ekologii s digitálními dovednostmi. Účastnice kurzu tak pro sebe vytvořily výstupy, které mohou hned použít a které velmi dobře odrážejí odlišný způsob, jak předávat permakulturu dětem různých věkových kategorií.
Realita Kyjeva: Mezi běžným životem a poplachy
Důležitou otázkou celé cesty byla samozřejmě bezpečnost a před jejím uskutečněním se nám v hlavě odehrávaly nejrůznější scénáře, jak bude probíhat cesta do srdce země, která je uprostřed válečného konfliktu. Ty se ještě přiostřily ve chvíli, kdy jsme od ukrajinské strany obdržely přesné instrukce, jak se zachovat v případě dronového útoku na vlak. Do Kyjeva jsme totiž cestovaly lůžkovým vlakem z polské Přemyšle. Z hlavního města nás pak dovezli autem přímo na místo konání. Ačkoli přechod hranice z Polska na Ukrajinu přes vysoké dráty a uzavřené koridory ani cesta zatemněným nočním vlakem není příjemná záležitost, nemusely jsme čelit žádnému výraznému ohrožení a celá naše cesta se naštěstí uskutečnila naprosto bez problémů.
Při cestě zpět jsme měly v Kyjevě asi tři hodiny čas na jídlo a krátkou procházku. Překvapilo nás, jak normálně město působilo. Lidé se procházeli, bavili a na první pohled Kyjev nevypadal jako město ve válce. Chtělo to až druhý zaostřený pohled, aby člověk začal vnímat všudypřítomné stopy konfliktu – zátarasy na některých silnicích, obrněné vozy, vojáci se samopaly na strategicky významných místech, jezdecká socha národního kozáckého hrdiny Bohdana Chmelnického na Sofijském náměstí obalená konstrukcí z pytlů s pískem jako ochrana před možným ostřelováním, nekonečně dlouhá zeď kolem chrámu sv. Michala zaplněná portréty padlých vojáků, pietní místa s květinami a vlajkami… Muzeum, které jsme chtěli navštívit, uzavřené kvůli právě vyhlášenému leteckému poplachu stejně jako nákupní centrum s restaurací, kam jsme chtěli zajít na jídlo… Nic z toho nebránilo místním lidem v běžném pohybu. Byli nuceni začlenit tyto hrozby do svého každodenního života a čelí jim s neskutečnou odvahou.
Proměna vnímání
Při projíždění ukrajinského venkova za májového slunečného dne nebo během našich her v zahradě ekocentra, kde panovala uvolněná atmosféra, by člověk měl dokonce pocit, že se nic neděje, kdyby náhle nebyl přerušen vzdálenými výbuchy, které vás na moment paralyzují a zmrazí, vzápětí však pokračujete dál ve svém denním programu. Tyto zkušenosti zásadně proměnily naše vnímání Ukrajiny i lidí, kteří zde žijí. Dosud jsme si obrázek tvořily hlavně z válečného zpravodajství, teď máme v sobě hlubokou vzpomínku na konkrétní ženy, s nimiž jsme pohnutě stály v kruhu na sluncem zalité zahradě a vnímaly na dřeň veškerou tíhu, naději i sílu, se kterou kráčí životem, a aktivně se snaží přes všechny obtíže měnit svět kolem sebe a připravit své děti na lepší budoucnost.