Kompostovací toalety a kadibudky – koloběh živin

Kadibudka jako symbol trvalé udržitelnosti v zahradě plus zdroj živin a zahradníkova štěstí
( credit fotky v záhlaví článku – Permaculture Association )

Tento text neobsahuje ale žádná sprostá slova a přinese vám úlevu při plánování vaší budoucnosti. Článek vznikl pro několik knížek – Klíč k soběstačnosti 16 – Přiměřené technologie, Klíč k soběstačnosti 14 – Zvířata v permakultuře a také pro Klíč k soběstačnosti 21 – Kompostuji, tedy jsem, které můžete pořídit v našem e-shopu. Pořízením jakékoliv publikace u nás v obchodě totiž přispíváte na činnost spolku PermakulturaCS, a na naši redakční práci. Předem moc děkujeme !!!

---

Pro jednoduchost a srozumitelnost pár slov k terminologii. Protože se mi dost příčí slovo výkal a exkrement a nechci používat ani slova silnější, rozhodla jsem se zvolit pro tedy označení bobky a čůrky, jelikož mi přijdou zároveň trošku dětské a tak i vhodné pro odlehčení tématu a snad i ostychu, který kolem kadibudek stále panuje. Tento ostych se mimochodem jmenuje fekofobie, a té se věnovat také nebudeme, půjdeme rovnou na věc.

Zaprvé je dobré si uvědomit, že můžeme být klidní, protože příroda umí naše bobky zkompostovat celkem spolehlivě. Dělá to již miliony let. A tak se nebojme o tomto tématu mluvit a sdílet zkušenosti. Jenom tak se časem z hesla „Permakultura je revoluce převlečená za zahradničení“ může stát „Kompostování lidských bobků je rEvoluce převlečená za permakulturu“.

Projdeme si trošku názvosloví, možná proto, aby se lépe vysvětlovalo vašemu okolí, co se chystáte v zahradě nebo dokonce v domě postavit.

Kadibudka je krásné české slovo, které jasně vystihuje, o co jde – o budku, kam se chodí kadit, někdy i čůrat.

Latrína – z francouzského lavatrina, zkráceno na italské lavara = umýt se, pro místo, kde se myjeme nebo upravujeme. Do dnešní doby se přeneslo jako nejčastější označení pro díru / jámu / rýhu v zemi, která se po naplnění (bobky a čůrky) zasype vykopanou zeminou. Takové se nejčastěji vyskytují při táboření vojska nebo skautů a pionýrů :-), zkrátka při krátkodobém pobytu v přírodě.

Toaleta – vznikla z francouzského toilette, což je kus látky, která slouží k zakrytí části těla, když se převlékáme, češeme nebo holíme. Vyplývá z toho tedy, že výraz toaleta se přenesl do označení místa, kde je člověk vykonávající potřebu skrytý. Na rozdíl od latríny jde tedy o místo, kde na nás není vidět, má to stěny nebo dveře se srdíčkem.

Suchý záchod – takový, který se nezalévá vodou a kde se každá vykonaná potřeba zasype suchým materiálem. Tedy někdo ji zasype. Pokud se materiálem nezasype a pouze se do něj kaká a čůrá, pak je takový záchod dosti smradlavý, protože mokrý, a proto byly tyto záchody dost neoblíbené. (Pozor ! – pokud se takový záchod zasype vápnem nebo popelem, což je častá praktika a rada, přestane možná krátkodobě smrdět, ale nepomůže to přeměně bobků na půdu, protože tím zahubíte právě ty mikroorganismy, které pro vás pracují.)

Kompostovací toaleta – taková toaleta, kde již probíhá přeměna z bobků zpátky na půdu. Obsahuje tedy dostatek bakterií a vhodné prostředí, které tomu nahrává. Její velikost je závislá na tom, jak se vám pracuje s materiálem, který se nashromáždí. Buď jej odnášíte v kbelíku na místo dalšího kompostování, nebo ho vykopáváte a odvážíte pod stromy a keře.

WC – je zkratka vzniklá ze slov „water closet“, tedy „vodní skřínka“, prostě česky splachovací záchod oddělený od zbytku domácnosti. Z toho označení vzniklo i přeneseně slovo klozet.

Hajzl – k nám přišlo z německého označení „hausel“, tedy domeček.

Vlastní bobky v zahradě?

V permakultuře se inspirujeme z přírody a tak víme, že příroda nevytváří nic jako odpad. Nemáme jinou planetu, na kterou bychom jakékoliv naše odpadky mohli odvézt nebo zakopat, zůstávají pořád v naší Zemi, ze které nám roste jídlo. Pokud nám tedy něco z jakékoliv činnosti odpadne, stává se to vstupním materiálem dalšího procesu nebo dokonce jídlem dalších tvorů. A není snad lepšího příkladu, než právě bobky.

Mnozí zahradníci si velice váží hnoje od zvířat a používají ho ke zúrodnění své zahradní půdy. Zcela běžně používáme vykydané bobky smíchané s podestýlkou od koní, kraviček, ovcí a beranů, koz a kozlů, slepičince s hoblinami, holubince s peříčky, sloní bobky ze ZOO.

Kompostování jako takové je docela složitý anaerobní proces, na kterém se podílejí zástupy bakterií, hub, mikrofauny, makrofauny, viditelných tvorů a samozřejmě žížal a dalších bezobratlých, aby organickou hmotu přežvýkali a vytvořili to, čemu pak říkáme humus. Všichni tito tvorové vědí, co mají dělat, a tak to naštěstí pro nás zvenku vypadá dost jednoduše, pokud to dobře funguje. Stačí dodržet správnou vlhkost, teplotu, skladbu vstupních materiálů a výsledkem je skvělá půda. Kompostování obecně se věnujeme v Klíči k soběstačnosti 21 – Kompostuji, tedy jsem.

Pokud chceme udržovat úrodnost půdy nebo ji dokonce zvyšovat, měli bychom se naučit, jak bezpečně kompostovat vlastní bobky, které často vznikají z toho nejlepšího jídla, které si vypěstujeme nebo nakoupíme. Průměrně vyprodukuje každý z nás 500 kg lidského hnoje za rok. Odhaduje se, že moč vyloučená jedním člověkem za rok obsahuje dostatek živin na vypěstování jeho roční spotřeby obilí. Proto je stejně důležité recyklovat jak čůrky, tak bobky.

Pokud se rozhodneme je spláchnout a nechat odtéct, o toto bohatství se ochuzujeme. Hodí se zde také připomenout, že do naší republiky nepřitéká žádná velká řeka, a naopak velké řeky opouštějí náš velký kaňon a odnášejí s sebou všechny přečištěné odpady z čističek odpadních vod. O odpadní vodě píšeme skoro všechno v Klíči k soběstačnosti 15 – Dešťovka, a tak jen připomeneme, že pitná voda, kterou splachujeme naše WC, se již nevrací jako voda pitná.

Při používání kompostovací toalety ušetří jedna osoba až 50 000 litrů vody za rok (to je voda včetně všeho splachování a čištění spojeného s vodními toaletami).

Kompostovat bobky venku nebo doma?

Kompostovací záchody v interiéru umožňují, aby vaše toaleta vypadala zcela běžně, jen v ní máte sběrnou nádobu – kyblík nebo sofistikovanější zásobník – a ten vynášíte v momentě, kdy je plný, na místo venku v zahradě, kde se jeho obsah dokompostuje. To trvá podle klimatu přibližně rok, a potom můžete tento vzácný obsah použít v zahradě pod ovocné stromy nebo keře anebo pod stromy, které máte na dřevo na topení. Interiérové kompostovací záchody mají často nucené větrání, které je vyvedené ven oknem nebo střechou. Není to ale nezbytně nutné, pokud zásobník vynášíte často a pokud máte správný zásypový materiál.

Pro dokompostování lidských bobků venku se nejčastěji použije již existující kompostovací místo, anebo lze postavit tzv kompostovací haciendu, tedy konstrukci, kde dochází k bezpečnému dokompostování lidského hnoje. (viz obrázek-doplnit). Velikost jedné buňky je 1×1 m a pravidelně se sem vynáší obsah zásobníku zevnitř domu, přihodí se další organická hmota (odřezky z kuchyně a zahrady, výluh z kopřiv, nasekaný kostival nebo čerstvá tráva) a společné dílo je pak dokonáno armádou mikroorganismů. Podle toho, v jakém jste klimatu, se staví se střechou nebo bez ní. V horách, kde hodně prší, raději se střechou, aby nebyl obsah moc mokrý, musíte pak ale myslet na to, že pod střechu neprší, a občas ho pokropit vodou (pokud nejsou zbytky z kuchyně dost mokré).

Venkovní kompostovací záchody mají tu výhodu, že nemusíte řešit jejich odvětrávání, postavíte je dost daleko od domu a po větru, ale zároveň dost blízko, abyste tam stihli dojít. Také je můžete postavit s dostatečně velkou kapacitou, abyste je mohli (museli a chtěli) vybírat tehdy, když už je jejich obsah dostatečně zkompostován. Vhodné je postavit záchod tak, aby zásobník na bobky i s pilinami mohl být na místě alespoň 12 měsíců. Pokud postavíte zásobník menší, musíte vyvážet častěji, a potřebujete pak na zahradě další prostor – viz hacienda.

Protože v jednoduchosti je krása

Když nás přepadne biologická potřeba v přírodě, logickým řešením je najít si dostupné křoví, hrábnout podpatkem do hlíny a lesu nebo poli odevzdat to, co jsme včera obědvali. Když jsme na táboře, na chatě nebo chalupě, máme často nablízku to místo, kde náš vlastní odpad, zkompostovaný, použijeme. Ještě si pořád umíme představit jeho koloběh. 

Jakmile se ale dostaneme do města nebo na dohled sousedům, začneme ten jednoduchý lokální koloběh dělat složitějším. Jakékoliv řešení může být tak jednoduché, anebo tak složité, jak si ho vymyslíme. A v případě kompostování lidských bobků jsme se dostali tak daleko, že používáme pitnou vodu na jednorázové spláchnutí našeho lidského odpadu, a pak z té odpadní vody složitě a nákladně odstraňujeme prvky, které mohou ve volné přírodě způsobit znečištění.

Jak je to s kompostováním lidských bobků?

Lidské bobky jsou po smíchání s půdou a třeba pilinami postupně přežvýkávány armádou bakterií a hub a všemi dalšími účastníky procesu kompostování a vzniká pak kompost, který vypadá jako lesní půda. Tedy úplně stejný proces, jako se děje s každým jiným bobkem od zvířat. 

Samozřejmě záleží na tom, za jakých podmínek k tomu dojde – může to být rychle, anebo pomalu. Buď si na to vyčleníme v zahradě jeden kompost o velikosti 1 x 1 m2, a tam dosáhneme horkého kompostování (viz níže kompostovací hacienda), anebo si na to v zahradě vytvoříme prostor a necháme lidské bobky kompostovat za studena, ale delší dobu. Podle propustnosti naší půdy vždy dodržíme bezpečnou vzdálenost od zdrojů vody. 

Kompostování horké nebo studené?

Horké neboli termofilní kompostování je takové, při kterém vznikají aspoň na několik hodin teploty 55-60 ºC. Patogenní bakterie totiž nedokáží takové teploty přežít déle než 30-60 minut. Když se začteme do knihy Lidský hnůj (odkaz dole), dozvíme se, že úplné zničení patogenů je zaručeno při dosažení teploty 62 ºC na 1 hodinu, 50 ºC na 1 den, 46 ºC na 1 týden nebo 43 ºC na 1 měsíc. Žádný patogen vyloučený z těla nemůže přežít teplotu 65 ºC déle než několik minut.

Dalo by se tedy odvodit, že kakat rovnou na poli je bezpečné pouze tam, kde svítí hodně slunce a půdní organismy fungují rychle. Slunce je zároveň nejlepší desinfekcí a patogeny zabíjí.

Horké kompostování není složité se naučit, je k němu jen potřeba trochu více prostoru v zahradě a pro jistotu na začátku teploměr, než techniku dostanete do těla. Pro nastartování horkého kompostování potřebujete v jednu chvíli dostatek (tj. celkem dost – asi půl kubíku!) různého organického materiálu včetně starteru, což může být kostival, řebříček, výluh z kopřiv, dostatek kuchyňského odpadu, nebo také zbytek zdechlé kuny ze silnice. Dále je třeba hromadu opakovaně přehazovat, protože horký kompost vzniká jen v jejím vnitřku. Celý proces pak trvá jen několik týdnů a podrobně o něm píšeme v Klíči k soběstačnosti 21 – Kompostuji, tedy jsem.

Pokud potřebný dostatek materiálu nemáme, kompostujeme prostě zastudena, tzn. déle, pro jistotu v našich podmínkách více než 12 měsíců. Použití zkompostovaného lidského hnoje je stejné jako u jakéhokoliv jiného hnoje. Jsou lidé, kteří ho kompostují za horka a po 6 měsících použijí i pro pěstování vlastní plodové zeleniny. Pokud budete kompostovat zastudena a pomalu, můžete s ním po 12-18 měsících na jaře podarovat a pohnojit ovocné stromy a keře. Takové použití je zcela bezpečné. Stromy ho během sezóny přemění v krásné a zdravé přírůstky.

Kam kadibudku umístit?

Samozřejmě se vyvarujeme přímé kontaminace okolí, tj rozmyslíme si umístění kadibudky a postavíme ji tak, aby z ní nemohlo nic vytéct ani utéct, a aby do ní nemohla vlézt domácí ani divoká zvířata, ani zvědavé kolemjdoucí děti :-). Místo pro kadibudku najdeme v bezpečné vzdálenosti od vodního zdroje – ať už půjde o studnu s pitnou vodou, anebo o potůček s povrchovou vodou, který je vodním zdrojem pro mnohé živočichy. Základem je tady tedy důkladné pozorování pozemku. Počítáme také s extrémním počasím, kdy se může stát, že bude dlouhodobě pršet anebo přijde přívalový déšť. Pro místa s propustným (spíše písčitým) profilem půdy je to 20 m, pro místa s jílovitou mokrou půdou je to 40 m (tato čísla jsou samozřejmě relativní podle konkrétních podmínek v lokalitě). V některých místech bude muset kadibudka mít raději nepropustné dno (tam, kde je vysoká hladina podzemní vody), anebo ji postavíme raději do výšky než do hloubky.

S čůrky je to jednoduché. Pokud je zachytíme a naředíme 1:5 – 1:10 vodou, můžeme s nimi rovnou zalévat. Moč totiž obsahuje přes 60 % dusíku a také fosfor, na který je naše půda dlouhodobě chudá. Není divu, dlouho už totiž splachujeme a posíláme ho po vodě do moře. Zalévat naředěným „tekutým zlatem“ můžeme stromy i keře, květiny a plodovou zeleninu. Můžeme ji také použít na kompost, kde tak upravíme poměr C:N a vlhkost.

Při obavách z možného úniku zbytků léků nebo antikoncepce do volné přírody se hodí říct, že tohle hrozí právě při splachování vodou a posílání splašků do čističky odpadních vod, o kterou se nedostatečně staráme. Čím dříve se dostane zbytkové množství léků do půdy, tím dříve si s nimi armáda bakterií a hub poradí, a nenechá je uvolnit se zpátky do vody. Jinými slovy zbytky léků vadí ve vodě a rybám, ale ne půdním mikroorganismům v půdě!

Separační a kompostovací toalety – je to to samé?

Pojem separační toaleta znamená, že se separujÍ čůrky od bobků. Taková toaleta může vypadat jako docela běžná záchodová mísa, jen obsahuje separační trychtýř. Při každém používání se na ní sedí — to platí i pro pány. 

Pokud je taková toaleta napojena na odpady v domě, moč může být odváděna do potrubí na šedou vodu. Tam se naředí vodou z pračky, myčky, sprch a všeho, co běžně odtéká z domu. Taková voda se nazývá šedá a může po jednoduché filtraci sloužit k zalévání stromů a keřů. Jako jednoduchý filtr dobře poslouží štěpka nebo biouhel, protože pocházejí z organické hmoty a jsou tedy rozložitelné a vrací se pak zpátky do půdy. Půda samotná pak slouží jako skvělý filtr. Bobky a papír v tomto případě končí v zásobníku, který se zasypává pilinami nebo podobným materiálem. Bobky se vynášejí na kompost někde v zahradě, kde dojde ke zkompostování.

Kompostovací toalety jsou takové, ve kterých začne rovnou proces kompostování. Mohou být separační a nemusí. V zásypovém materiálu je již obsažena část hlíny a zásobník bývá větší – 50 až 200 litrů. V zásadě jde o kyblík, který vynášíme/vyvážíme, kdykoliv je plný. Moč je buď v něm, nebo ji odvádíme separační vložkou do zásobníku na tekuté. 

A pak samozřejmě existují separační kompostovací toalety, aby to nebylo tak jednoduché. Důležité je pochopit proces kompostování, nebát se začít to zkoušet a uzavírat cykly živin v zahradě.

Separovat nebo neseparovat ?

Důvodem pro separování bobků a čůrků je nejčastěji to, že čůrky můžeme použít dříve než zkompostované bobky. A také proto, že zásobník na čůrky bude plnější dříve, než ten druhý. Separování lze využít jak u toalet venku v zahradě i doma – viz obrázek různých typů od biobobo.cz

Na trhu najdete mnohé modely separačních kompostovacích záchodů a také tzv separační trychtýř, což je jednoduché udělátko, které ergonomicky rozděluje mokré a suché podle toho, jak si sednete. Přesto se může stávat, že se zanese trychtýř na čůrky papírem, protože se obsluha netrefí. Separovat můžete i tak, že budete mít jedno sezení s prkénkem na to mokré a druhé na to tuhé.

Kompostovací kadibudka je místem venku v zahradě, kde k procesu kompostování začne docházet hned, jak bobky v nádobě nebo venku zasypeme pilinami či podobným materiálem. Dobrým důvodem pro volbu kompostovací toalety jsou období sucha a následný nedostatek vody na splachování.

Kompostovací toalety šetří zejména vodu !

Někdy slýcháme argument, že když splachujeme dešťovou vodou, a tím šetříme vodu pitnou, pak to vyřeší čistička odpadních vod. Domácí čističky odpadních vod ani obecní kanalizace nám ale nevrátí to, co nemusí být spláchnuto vůbec, a co by mělo být kompostováno a vráceno do zahrady co nejblíže místu vzniku.

Když totiž splachujeme pitnou vodou, je dobré si uvědomit, že pitná voda je zdroj zaprvé vzácný a omezený, úprava a doprava vody je nákladná, a že ji při spláchnutí používáme jednorázově a vlastně tím vodu jaksi znehodnotíme. Splachovací toaleta totiž potřebuje na každé spláchnutí 6-8l vody a průměrně je to na osobu 30.000 litrů vody. Ano to je třicet tisíc litrů pitné vody. Připočteme-li k tomu cenu, kterou platíme při odběru z vodovodního řádu, a cenu za vyvážení septiku (pokud jsme majitelem domku), může i to být důvod, proč volit kompostovací toaletu, která žádnou vodu nepotřebuje. Třeba alespoň v letním období.

Koukněte se na video ze stavby kompostovací kadibudky z léta 2025, kterou jsme postavili v rámci setkání 5P. Pod videem najdete i návod ke stavbě.

A jak je to s názvoslovím pro vodu, která se používá v domácnosti a opouští naše domy?

Šedá voda – odpadní voda z domácnosti kromě splachovací toalety (pračka, myčka, dřezy, sprcha, koupelna, …)

Černá voda – veškerá odpadní voda z domácnosti včetně vody ze splachovací toalety (wc, pračka, myčka, dřezy, sprcha, koupelna, …)

Žlutá / zlatá voda – trošku nový termín pro vodu, která je ředěná našimi čůrky 🙂

Ještě pro vás máme pár důležitých praktických tipů :

Čím je nejlepší zasypávat?

Potřebujeme materiál obsahující organismy, které si poradí s přeměnou bobků na půdu, tedy je dobré, když zásyp obsahuje kousek půdy. Nejčastěji se používají piliny nebo jemné hobliny smíchané s půdou v poměru 2:1. Pokud bychom používali pouze piliny nebo hobliny (které navíc obsahují pryskyřici, která konzervuje), pak se nemusíme dočkat kompostování a záchod bude nevábně cítit. To proto, že se jeho obsah nebude kompostovat. Pokud seženeme starší nebo částečně fermentované piliny, můžeme je použít bez přidání hlíny. Do zasypávací směsi můžeme přidat také biouhel, který skvěle pohlcuje pachy a nasává do sebe tekutiny z čůrků, je to skoro čistý uhlík.

Žížaly jako skvělí pomocníci

Pokud chceme zrychlit přeměnu zkompostovaných bobků v půdu, pozveme žížaly do studeného kompostovacího procesu. Pro jejich namnožení můžeme založit tzv. žížalí farmu – použijeme třeba starou vanu, ve které kompostujeme zbytky z kuchyně a zahrady. Hrstku žížal pak přidáváme do kompostovací kadibudky anebo každé várky kompostu, který vyvážíme ke stromům v sadu. Více o tom píšeme v Klíči k soběstačnosti 14 – Zvířata v permakultuře.

Dřepněte si k tomu!

Je vhodné také zmínit ergonomickou stránku vyprazdňování našeho těla. Stejně jako zvířata jsme se vyvinuli tak, abychom se dokázali vykakat i bez židle nebo porcelánové mísy, a to v dřepu. Takovým způsobem totiž dostatečně zmáčkneme své útroby a stimulujeme naše tlusté střevo, aby se vyprázdnilo dokonale. Ovšem jako tvor pohodlný jsme si vyrobili a používáme něco, co se podobá spíše židli, a na té nedochází k dostatečnému stlačení. Ve střevech pak zůstávají zbytky potravy a mohou být příčinou horšího metabolismu, nepohodlí, a dokonce vzniku rakoviny tlustého střeva. Zdravé je tedy kakat v dřepu, říkává se tomu turecký záchod nebo také „jogínský záchod“. Pokud naše kolena nejsou ve stavu, že by si mohla pohodlně dřepnout na potřebnou dobu, vynalezli jsme něco, čemu se říká štokrdle, což je špalík nebo stolička, kterou si dáme pod nohy, když sedíme na míse, a tím simulujeme stlačení střeva, jako bychom dřepěli. Ano, je to stejná stolička, kterou máte možná doma pro své malé děti, aby dosáhly na umyvadlo.

Není nutné kopat díru

Jak zaznělo na začátku článku, latrína je jednoduchá díra nebo rýha v zemi, do které se chodí kakat a pak se zasype a vojsko se posune dál. Z tohoto období nejspíš vznikl zvyk záchody stavět tak, že se nejdříve kope jáma, a pak, když jsou plné, se vybírají z hloubky – takže nepohodlně. Navíc tímto způsobem nemáme kontrolu nad vlhkostí a možným únikem živin do okolí. Když ale stavíme kadibudku tam, kde bydlíme, počítáme s tím, že bude sloužit delší dobu a že ji budeme pravidelně vyvážet. Pak je praktičtější a pohodlnější postavit ji tak, že chodíme nahoru „na ni“ doslova po pár schodech. Výhodou pak je, že si pro hotový obsah dojedeme s kolečkem a nabereme její obsah pohodlně na rovině. Když bude obsah suchý, je ho jednodušší pokropit vodou, než se snažit vysušit něco hodně mokrého v jámě :-).

Jak přesvědčit své blízké?

Buďte kreativní a postavte kadibudku opravdu krásnou na pohled, tak akorát blízko i daleko, s pěkným výhledem, a kolem vysázejte vonné rostliny. Pak se tam návštěvy pohrnou a budou stát frontu! Nejkrásnější pohled (a pocit 🙂 je přece, když necháme odejít to, co už splnilo svůj účel.

Kdo by chtěl číst o lidském hnoji?

„Kniha o hovně“, jak tvrdí její autor Joseph Jenkins, neboli Lidský hnůj – návod k použití najdete ke stažení na stránkách AKADEMIE PERMAKULTURY ve studijních materiálech. Autor knihy se věnuje kompostovaní lidského hnoje mnoho let a je v tomto oboru asi nejznámějším propagátorem. Knihu nemohl kdysi vydat, protože žádný vydavatel nevěřil, že by o takové téma byl zájem. A proto ji pak poskytl jako „open source“ ke stažení zdarma.

---

Kde zjistíme více?

Na našem YouTubovém kanálu Permakultura CS najdete několik přednášek, ve kterých téma kompostování lidského hnoje a kompostovacích kadibudek představujeme a vysvětlujeme. Doufáme, že celé téma se pomalu zbavuje ostychu a dostává se do mainstreamových kanálů.

Čím dál více je možné takové zařízení potkat a vyzkoušet v ukázkových přírodních i permakulturních zahradách, v chráněných krajinných oblastech, v ekocentrech a ekovesnicích a samozřejmě na farmách. Doufejme, že brzy v každé druhé vesnici, kde totiž bude taková normální usedlost s ukázkovým řešením svého odpadového hospodářství 🙂 Můžeme navštívit některý z našich ukázkových permakulturních projektů, které najdete na mapě na www.permakulturacs.cz/projekty . Mnohé z nich mají právě kompostovací způsob, jak navracet jídlo zpátky do půdy, a tím uzavírají cykly.

---

A tohle jsou Klíče k soběstačnosti, které zmiňujeme v článku. Měli byste je mít doma, pěkně ohmatané 🙂

autorka článku Katka Horáčková – Permakulturní zahradnice, bylinářka a lektorka Akademie permakultury. Žije permakulturou od roku 1995, kdy jezdila jako wwooferka po evropských eko-vesnicích a biofarmách. Zakládá zahrady a komunitní weby, sbírá divoké i kulturní plodiny, z některých vaří ajurvédské masti a nejraději uchovává osivo starých a vzácných odrůd. V současné době je předsedkyní spolku PermakulturaCS, a propaguje kompostování lidských bobků. Najdete ji také na webu www.permajoga.cz

---

Přednášky k tématu (nejen) na našem youtube:

---