tentokrát jsme požádali Vlaďku Karáskovou z Permakulturního projektu Hospodářství za buky o reportáž. Moc děkujeme !
Letošní, již jedenáctá, permakulturní konference se opět konala v překrásném prostředí pražského Toulcova dvora – místě, které samo o sobě podporuje setkávání a přirozenou provázanost lidí s krajinou a přírodou. Už od prvních okamžiků bylo patrné, že letošní téma „Vztahy v permakultuře“ nebude pouze pojmenovaným rámcem programu, ale skutečně žitou zkušeností. Interakce mezi lidmi, krajinou, zahradou, domem i komunitou se zde projevovaly nejen v obsahu přednášek, ale i v momentech setkávání a vzájemné pozornosti. Permakulturní přístup tak znovu potvrdil svůj základ v propojení, spolupráci a respektu jako východisku pro přemýšlení o přírodě, krajině i o každodenním životě.
„Představte si, že jste motýl.“
V sobotním dopoledním bloku Město – lidé – příroda vystoupil Jiří Rom s přednáškou věnovanou městské biodiverzitě. Upozornil, že i velké město může být mimořádně bohaté na přírodu a že Praha má v tomto ohledu specifickou výhodu díky své členité geomorfologii – vltavskému kaňonu, svahům a přítokům, které vytvářejí pestrou mozaiku stanovišť. Přiblížil konkrétní fakta o rozsahu chráněných území na území hlavního města a zdůraznil, že tato ochrana není samoúčelná, ale vychází z reálné biologické hodnoty městské krajiny.
„Disturbance je přirozená součást fungování ekosystémů.“
Zároveň otevřeně pojmenoval, že i přes intenzivní péči biodiverzita ve městě klesá, byť pomaleji než v jiných částech republiky. Vysvětlil hlavní příčiny tohoto úbytku, zejména zarůstání krajiny, a obhajoval aktivní zásahy, jako je kácení náletových dřevin či mozaikové kosení, jako nezbytnou součást ochrany přírody. Zdůraznil, že cílem těchto opatření není estetika, ale podpora celých ekosystémů, především bezobratlých, na nichž je biodiverzita závislá. Přednáška tak ukázala město jako živý systém vztahů, kde může citlivá lidská péče sehrát klíčovou roli.
„Uvidíte, jak je tam pestrá příroda právě díky tomu, že tam v listopadu proběhli běžci.“
„Prijímam, dávam, prijímam, dávam.“
Silvia a Štefan Szabó představili příběh vzniku a dlouhodobého fungování Ekocentra Sosna. Jejich vystoupení bylo postavené na tématu vize jako vnitřního kompasu, bez něhož se projekty podle jejich zkušenosti snadno mění v bloudění nebo vyčerpávající napodobování cizích řešení. Zdůraznili, že skutečná vize znamená najít vlastní cestu a zůstat sám sebou – a právě to považují za klíč k dlouhodobé životaschopnosti ekocentra, které funguje už od počátku 90. let.
„Keď sme sa stratili, vždy sme sa vracali k vízii.“
V praktické rovině popsali proměnu zanedbaného pozemku a budovy v ekologické vzdělávací centrum s přírodní zahradou a přírodními stavbami. Důraz přednášející kladli na postupné budování, využívání místních a přírodních materiálů a ochotu učit se za pochodu. Stejně silně však zaznívá i etický rozměr projektu: potřeba vracet dál to, co sami získali, umožnit lidem dělat chyby a chápat ekosystémy jako sítě vztahů, které fungují samy, pokud do nich člověk nevstupuje necitlivě. Přednáška ukázala, že vztah mezi lidmi, místem a přírodou je dlouhodobý proces založený na důvěře, sdílení a odpovědnosti.
„Toto nie je len o Sosne. Toto je o spôsobe života.“
„Jedlá krajina není o tom se nasytit.“
V bloku Krajina – divočina se Denisa Šimlová věnovala tématu jedlé krajiny a jedlého města jako každodenního, přirozeného vztahu ke krajině, nikoli jako konceptu soběstačnosti či produkční strategie. Denisa klade důraz především na schopnost vnímat a pozorovat, co kolem nás roste – ať už ve městě, na okraji sídliště nebo v otevřené krajině. Podle jejího pojetí není divočina něčím vzdáleným nebo odděleným, ale součástí prostoru, ve kterém se běžně pohybujeme a který nám nabízí víc, než jsme si zvyklí vidět.
„Pro mě je jedlá krajina hlavně způsob, jak se vztahovat ke krajině.“
Jedlost krajiny chápe Denisa Šimlová především jako vztah k místu, který vede k větší pozornosti, pokoře a vděčnosti. Nejde o to se nasytit nebo nahradit zemědělskou produkci, ale o drobná setkání s bylinami, plody a rostlinami, která posilují pocit propojení. V diskusi zaznělo, že právě tento nenápadný, každodenní kontakt s divočinou může být základem hlubší změny vztahu člověka k přírodě – bez tlaku, ideologie nebo potřeby kontroly. Jedlá krajina se tak stává mostem mezi městem a divočinou, mezi užíváním a respektem.
„Ten vztah se mění potichu. Ale je hluboký.“
Součástí sobotního programu byly i slavnostní a symbolické momenty, které konferenci na chvíli zastavily a umožnily společné nadechnutí. Po obědě se účastníci sešli ke společnému fotografování – s lehkostí a nadhledem příznačně u kompostovací kadibudky od Biobobo, která se stala nenápadnou, ale výmluvnou součástí prostoru. Následoval křest nového, dvacátého druhého Klíče k soběstačnosti, zaměřeného na téma greenwashingu.
Výrazným a symbolicky silným bodem sobotního programu bylo udělení Oskeruše – ceny za dlouhodobou práci, inspiraci a přínos permakultuře. Letošním oceněným se stal Jaroslav Svoboda, český permakulturní průkopník a popularizátor přírodních zahrad a jedlých krajin, který ve své práci propojuje hluboké porozumění přírodním procesům s praktickými zkušenostmi a schopností inspirovat ostatní. Jak mnozí přiznávají, právě Jarda stál u počátku jejich permakulturní cesty.
„Trvalky nás učí trpělivosti. Ony nikam nespěchají.“
V sobotním odpoledním bloku zaměřeném na trvalky vystoupila Ivana Barošová s pohledem na trvalkové záhony jako na prostor, kde se přirozeně propojují lidé, místo a dlouhodobá péče. Při sdílení zkušeností ze zakládání několika komunitních výsadeb kladla důraz na proces vzniku záhonu spíše než na rychlý výsledek – na spolupráci, komunikaci a čas, který je pro rozvoj trvalkových výsadeb klíčový. Záhon zde není hotovým dílem, ale proměnlivým celkem, který se vyvíjí společně s komunitou, jež o něj pečuje.
„Nejvíc času většinou nestrávíme sázením, ale domlouváním.“
Její příspěvek ukazuje, že trvalky mohou fungovat jako prostředník vztahů: mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a místem i mezi estetikou a funkčností. Péče o záhon se tak stává společnou zkušeností, která přesahuje zahradnickou techniku a dotýká se sociální roviny permakultury.
„Když sázíme záhon společně, sázíme tam i vztahy.“
„Ovocný strom není solitér. Je to součást společenstva.“
Na téma trvalek navázal Jaroslav Svoboda, který se soustředil na rostlinná společenstva kolem ovocných stromů a na význam vztahů mezi jednotlivými prvky zahrady. Zdůraznil potřebu chápat rostliny jako součást funkčního systému, nikoli jako izolované prvky. Biodiverzita zde vzniká ze správně nastavených vazeb mezi půdou, rostlinami a dalšími organismy.
„Nejde o to, jaké rostliny tam dáme, ale jak spolu fungují.“
Ve své řeči obhajuje i konkrétní zásahy, jako je kosení nebo práce s porosty, vždy však v kontextu podpory života a dlouhodobé stability. Trvalky v tomto pojetí nejsou dekorací, ale aktivní součástí ekosystému, který má vlastní dynamiku a potřebuje citlivou, informovanou péči.
„Když se to povede, zahrada si začne pomáhat sama.“
„Tak já vás teďka vezmu s sebou na jednu svoji dalekou cestu.“
V bloku Respekt k Matce Zemi otevřela Katka Horáčková téma propojení permakultury s ajurvédou a zkušenostmi z Indie. Svou přednášku pojala jako osobní cestu a sdílení inspirace ze světa, nikoli jako návod k napodobování. Zdůraznila, že ačkoliv je cenné dívat se za hranice Evropy, základ permakulturní praxe zůstává vždy v místním kontextu – v krajině, klimatu a každodenním životě, který žijeme. Zahraniční zkušenosti podle ní slouží především k rozšíření perspektivy a hlubšímu pochopení univerzálních principů, nikoli k jejich mechanickému přenášení.
„Tím, jak na tom místě žijete a pečujete o něj, vzniká vztah.“
V hledání společných průniků mezi ajurvédou a permakulturou se soustředila na rovnováhu, cykličnost a péči jako základní hodnoty. Ajurvédu představila spíše jako filozofii vztahu k tělu, jídlu a prostředí než jako soubor léčebných postupů – podobně jako permakulturu vnímá především jako způsob myšlení a bytí. Respekt k Zemi zde nevystupuje jako abstraktní pojem, ale jako vnitřní postoj, který se promítá do každodenních rozhodnutí, rytmu života i práce s krajinou. Přednáška tak vytvořila hodnotový rámec pro následující praktické příspěvky zaměřené na půdu, hospodaření a produkci potravin.
„Je to o každodenních rozhodnutích.“
„To, co v půdě nevidíme, je často to nejdůležitější.“
Simona Hrochová navázala praktickým příspěvkem o meziplodinách a péči o půdu. Půdu představila jako živý organismus, který potřebuje kontinuální ochranu a regeneraci i v obdobích mezi hlavními sklizněmi. Meziplodiny zde fungují jako nástroj obnovy půdní struktury, života i stability celého systému.
„Meziplodiny jsou pro půdu něco jako nádech mezi dvěma výdechy.“
V následné diskusi se věnovala konkrétním postupům ukončování meziplodin a praktickým otázkám hospodaření, což ukazuje silné propojení teorie s každodenní zemědělskou praxí. Její vystoupení jasně ukotvilo respekt k půdě v konkrétních rozhodnutích a pracovních postupech.
„To, co dnes děláme s půdou, pocítí až další generace.“
„Jídlo nezačíná v kuchyni, ale v půdě.“
Závěrečný sobotní příspěvek patřil Haně Hrstkové, která otevřela téma vztahu mezi jídlem, půdou a způsobem produkce potravin. Soustředila se na koncept biocyklického veganského zemědělství a na otázku, zda je možné pěstovat jídlo způsobem, který regeneruje půdu a zároveň respektuje divočinu.
„Zdravá půda je tichý základ všeho, co považujeme za samozřejmé.“
Představila principy uzavřeného koloběhu živin, tvorby stabilního humusu a podpory biodiverzity bez využívání živočišných vstupů. Její příspěvek propojil data, systémové uvažování i etické otázky a uzavřel sobotní program návratem k základnímu tématu konference: odpovědnému vztahu člověka k půdě, krajině a životu jako celku.
„Každé jídlo je rozhodnutí o tom, jaký svět podporujeme.“
Sobotní program vyústil ve vyhlášení bohaté Permaboly a přirozeně pokračoval večerním setkáním v kruhu, kde se otevřela neformální a upřímná diskuse na téma „Muži v permakultuře“. Ta nabídla prostor pro kladení otázek i sdílení osobních zkušeností, vhledů, podnětů a plánů. I toto večerní setkání probíhalo v duchu hodnot a dovedností, které se jako nenápadná, ale zásadní linka opakovaně objevovaly ve všech přednáškách: respekt k promněnlivosti, důvěra v proces, síla společenství.
Neděle na toto sdílení navázala klidnějším, soustředěnějším rytmem. Po doznívajících rozhovorech a usazování myšlenek se pozornost přesunula k tématu Obydlí – pozemek – voda a každodenním rozhodnutím, která formují náš vztah k místu, kde žijeme.
„Zkuste se – jakoby uvnitřnit – zeptat své duše, kde se cítím více živý.“
Dopolední blok otevřel David Eyer přednáškou věnovanou vztahu člověka k prostoru, ve kterém žije, s důrazem na zdravé a podpůrné prostředí. Zaměřil se na to, jak prostředí působí na lidské tělo a psychiku – často nenápadně, ale dlouhodobě. Propojoval poznatky z architektury, stavební biologie a vnímání prostoru s otázkou, jak se v domech a krajině skutečně cítíme. Zdůraznil, že obydlí není jen technická konstrukce, ale živý prostor, který s námi vstupuje do vztahu a ovlivňuje naši schopnost spočinout, regenerovat a být v rovnováze.
„Potřebujeme určitou míru fraktálnosti prostoru, abychom v tom prostoru mohli spočinout, uklidnit se a regenerovat.“
Věnoval se principům, které podporují pocit klidu a srozumitelnosti prostoru – například práci s měřítkem, strukturou, opakováním a přirozenou členitostí. Ukazoval, že lidské vnímání reaguje citlivě na prostředí, které je příliš jednotvárné nebo naopak chaotické, a že zdravý prostor potřebuje vrstvení, čitelnost a vnitřní logiku. Tyto principy vztahoval nejen k domům, ale i k zahradám a krajině, kde podobně fungují centra, vazby a hierarchie. Přednáška tak nabídla pohled na bydlení a zahradu jako na součást jednoho celku, ve kterém kvalita vztahu k prostoru přímo ovlivňuje kvalitu každodenního života.
„Já si tam sednu a řeknu si: ‚Waow, to je prostě paráda.“
„Když se vtělujeme, tak vlastně musíme vytvářet vztahy v prostoru.“
Petr Hájek se ve své přednášce věnoval vztahu člověka k obydlí a krajině z perspektivy dlouhodobé odpovědnosti a celostního uvažování. Zaměřil se na to, jakým způsobem dnes krajinu obýváme, jak ji využíváme a jak se k ní vztahujeme – často jako k něčemu oddělenému od našeho každodenního života. Upozornil na ztrátu osobního vztahu ke krajině a na skutečnost, že plánování a regulace prostoru bývají redukovány na technické nebo administrativní procesy, aniž by dostatečně zohledňovaly hlubší vazby mezi člověkem, místem a přírodními procesy.
„Udržitelný znamená, že to zůstane tak, jak to je, ale regenerativní znamená, že se to zlepší.“
V další části se věnoval krajině jako systému, který má vlastní vnitřní strukturu, paměť a logiku. Pracoval s historickými mapami a příklady tradičního osídlení, kde lidé umisťovali stavby a hospodaření citlivě ve vztahu k terénu, vodě a širším vazbám v krajině. Poukázal také na význam ekologických struktur, jako jsou biocentra a biokoridory, které umožňují fungování krajiny jako propojeného celku. Jeho příspěvek směřoval k otázce, jak může vypadat krajina, v níž je plně přítomen člověk, aniž by narušoval rovnováhu života, a jakou roli v tom hraje dlouhodobé myšlení, kontinuita a respekt k místu.
„Jak by vypadala krajina, na které je v rovnováze všechen život, včetně plné přítomnosti člověka?“
„Racionálně znamená neřešit to stejně, ale řešit to podle těch podmínek, který máme.“
Karel Plotěný se ve své přednášce zaměřil na téma vody v domě v širším, systémovém pojetí – od zdrojů pitné vody přes spotřebu až po nakládání s vodou odpadní. Zdůraznil, že řešení vody nelze zjednodušit na jedinou technologii nebo univerzální postup, protože podmínky se výrazně liší podle místa, typu stavby i způsobu bydlení. Jinak se přistupuje k vodě ve městě, jinak na venkově či v horských oblastech. Voda je podle něj základní provozní prvek domu, který by měl být řešen racionálně, s ohledem na místní možnosti, dostupné zdroje a dlouhodobou udržitelnost.
„To, co stojí nejmíň, většinou ušetří nejvíc.“
Soustředil se i na konkrétní otázky hospodaření s vodou v domácnostech – především na dělení vod, využívání šedé vody, čištění odpadních vod a legislativní rámec, který tyto postupy v České republice výrazně ovlivňuje. Otevřeně pojmenoval rozpory mezi technickými možnostmi a platnou legislativou, která často brání smysluplnému využívání vyčištěné vody v krajině. Zdůraznil také význam změny návyků jako nejjednoduššího a nejúčinnějšího kroku ke snížení spotřeby vody. Jeho příspěvek propojil technické znalosti s praktickými zkušenostmi a ukázal vodu jako klíčový vztahový prvek mezi domem, pozemkem a krajinou.
„Každý dům, každá obec, každé sídliště dojde k trochu jinému řešení.“
Následná panelová diskuse propojila témata všech tří dopoledních příspěvků a ukázala, jak úzce spolu souvisí kvalita obydlí, hospodaření s vodou a vztah k místu, kde žijeme. V debatě se opakovaně vracela otázka měřítka a kontextu – tedy toho, že žádné řešení nelze přenášet mechanicky, bez ohledu na konkrétní krajinu, typ stavby nebo způsob života jejích obyvatel. Diskutující se shodovali, že technická řešení sama o sobě nestačí, pokud nejsou doprovázena porozuměním místním podmínkám a ochotou převzít odpovědnost za dlouhodobé dopady vlastních rozhodnutí.
Výrazným tématem byla také propast mezi tím, co je technicky možné a ekologicky smysluplné, a tím, co umožňuje současná legislativa a praxe. V souvislosti s vodou zaznívala frustrace z omezení, která brání návratu vody zpět do krajiny, i upozornění na to, že změna může začít i na úrovni každodenních návyků a způsobu uvažování. Diskuse tak přirozeně propojila architekturu, krajinu a hospodaření s vodou do jednoho celku a potvrdila, že klíčem k udržitelnému bydlení není jen technologie, ale především vztah – k místu, k přírodním procesům i k vlastnímu způsobu života.
Na závěr dopoledního programu dostali účastníci možnost vztahové myšlení prakticky vyzkoušet na tvůrčím workshopu Vztahy mezi prvky na pozemku. Účastníci si „hráli na navrhovače a projektanty pozemků“, pracovali ve skupinách s konkrétním zadáním a zkoumali vzájemné vztahy mezi jednotlivými prvky – stromy, vodou, záhony, stavbami, zvířaty i lidmi. Důraz byl kladen na tvořivost, práci se vztahy mezi prvky a možnost praktického přenosu zkušeností do vlastních pozemků a projektů.
Po obědové pauze se program přesunul od teoretických principů k reálnému životu, tentokrát zasazenému do širšího kontextu Mapy permakulturních projektů. Ta sdružuje inspirativní místa napříč republikou – zahrady, statky i komunitní projekty, které spojuje žitá permakulturní praxe a otevřenost ke sdílení zkušeností.
Mapa slouží nejen jako přehled těchto míst, ale i jako praktický nástroj pro propojování lidí, návštěvy projektů, exkurze, kurzy a setkávání v průběhu celého roku. V odpolední části konference byly do Mapy slavnostně přivítány a následně osobně představeny tři nové projekty: Zahrada za stodolou, Přírodní zahrada U Lánské cesty a Permakulturní zahrada u Lesomilů.
„…budu vyprávět příběh, který se opravdu stal a který žijeme, a to, jak jsme se vlastně na Sedlčansku trochu dali dohromady a snažíme se posilovat naši komunitu.“
Iveta Pokorná ze sdružení Sedlčansko udržitelně ve své prezentaci Co znamená KPŽ aneb sociální permakultura v praxi představila příběh Zahrady za stodolou a koncept KPŽ – komunitou podporovaného života, který vznikl z obyčejné lidské potřeby potkávat se s lidmi podobného naladění a postupně z toho, bez velkého plánu, vyrostla místní aktivní komunita. Impulsem nebyla organizace ani koncept, ale jednoduché setkání – promítání filmu u někoho doma a otevření prostoru pro rozhovor. Právě takto se KPŽ v Ivetině pojetí rodí: skrze osobní kontakt, sdílení a ochotu dát dohromady lidi, kteří v daném místě skutečně žijí.
V praxi se KPŽ na Sedlčansku projevuje jako dlouhodobý proces posilování vztahů. Lidé se postupně poznávají, začínají si důvěřovat a navazují další společné aktivity, aniž by je někdo centrálně řídil nebo „učil“. Důležitou roli hrají malé, snadno uskutečnitelné kroky – setkávání, rozhovory, sdílení zkušeností a vzájemná podpora. KPŽ zde není hotovým modelem, ale každodenně žitou praxí, která vyrůstá z místního kontextu a z toho, co lidé sami chtějí a dokážou společně tvořit.
„Tak my jsme začali přemejšlet, aby si to užily i ty paní učitelky, i ty paní asistentky, který nám přijedou, aby si to vlastně užili úplně všichni.“
Markéta Poláčková představila projekt Přírodní zahrady U Lánské cesty, který je úzce spojený s jejím rodinným zázemím i profesní dráhou. Zahradu představila jako na prostor, kde se neustále utvářejí a proměňují vztahy – mezi lidmi, rostlinami, živočichy i místem samotným, a zdůraznila, že není hotovým dílem, ale procesem, který se vyvíjí v čase spolu s lidmi, kteří o něj pečují. Její prezentace citlivě propojila praktickou péči o zahradu s vnímáním potřeb prostoru a komunity.
Právě propojení Markétiných profesních zkušeností, rodičovství a dlouhodobé péče o místo dává zahradě její specifický charakter. V zahradě se setkávají místní rodiny, školní skupiny, jednotlivci i dobrovolníci, kteří se zapojují do společné práce a učení se skrze praxi. Markéta zde nevystupuje jako instruktorka s hotovým návodem, ale jako průvodkyně a hostitelka – vytváří prostor, kde se lidé mohou učit pozorováním, sdílením a opakovaným návratem. Zahrada tak slouží nejen jako ukázkový permakulturní projekt, ale i jako živé komunitní zázemí, které vyrůstá z osobní odpovědnosti, odbornosti a přítomnosti v místě.
„A jelikož kdo si hraje, nezlobí a může rozdávat radost, tak nás to naplňuje štěstím a můžem lidem ukazovat, že i takhlenc se dá žít a to nám přijde smysluplné.“
Lesomilovi představili svůj projekt jako dlouhodobě žitou realitu pětičlenné rodiny, která se rozhodla pro život na samotě v Orlických horách, mimo běžné infrastruktury. Ve své prezentaci otevřeně popsali každodenní fungování v ostrovním systému – bez přípojky na elektřinu, bez tekoucí vody, s vodou nošenou ze studánky. Důraz kladli na to, že nejde o romantickou představu návratu k přírodě, ale o praktická rozhodnutí, která s sebou nesou omezení, zodpovědnost i potřebu neustálého přizpůsobování se místním podmínkám. Jejich způsob života je postavený na skromnosti, jednoduchosti a respektu k možnostem místa, nikoli na snaze o výkon či soběstačnost za každou cenu.
V průběhu prezentace i následné diskuse zazněl výrazný posun ve vztahu k okolí a lidem. Z původně velmi uzavřeného způsobu života „na samotě“ se postupně vyvinula otevřenost vůči okolnímu světu – Lesomilovi začali vítat kolemjdoucí, sdílet svůj příběh a umožňovat druhým nahlédnout do toho, jak jejich život funguje. Nejde přitom o systematické vzdělávání ani o záměr stát se komunitním centrem, ale o přirozený důsledek dlouhodobého pobytu v krajině a dozrávání vztahu k místu i lidem. Projekt tak ukazuje, že i život na samotě může vést k hlubšímu propojení – nikoli skrze organizované aktivity, ale skrze otevřenost, důvěru a ochotu být viděn takový, jaký skutečně jsem.
Zkušenost sdílení a otevřenosti, která zazněla v závěru prezentace Lesomilů, nebyla na konferenci výjimkou, ale spíše přirozeným vyústěním toho, co se odehrávalo po celý víkend. Praktický rozměr vztahů se ukazoval v neformálních setkáních – u kávy či stolu hojnosti, ve fotokoutku i dílničkách, cestou do jídelny i na kompostovací toaletu. Právě v těchto každodenních situacích vznikal prostor pro rozhovory, sdílení zkušeností a vzájemné propojování, bez tlaku na výkon či výsledek. Konference tak nebyla jen sledem přednášek, ale otevřeným prostorem, kde bylo přirozené ptát se, naslouchat a být viděn.
Interakce, které během víkendu vznikaly v prostředí Toulcova dvora, nekončí s posledním potleskem. Záznamy přednášek umožňují se k tématům vracet, sdílené mapy nabízí možnost navazovat kontakty i sledovat další vývoj konkrétnch míst a iniciativ. Především však zůstává otevřená výzva pokračovat v tom podstatném i doma – v zahradách, domech, komunitách a krajinách, kde žijeme. Vztahy vnímat jako každodenní praxi a pečovat o ně trpělivě, pozorně a s respektem.
Za redakci dodáváme jen pár informací:
Celý program konference, včetně našich partnerů, kterým děkujeme, najdete zde.
Krátké video z konference najdete zde, a Fotoalbum máme na Zonerama.
Příští ročník PERMAKULTURNÍ KONFERNCE se koná 14. a 15. 11. 2026 na Toulcově dvoře, rezervujte si termín už teď