Jak založit Ekodivadlo

Mojmír Vlašín

Mojmíra Vlašína jsme se zeptali na historii a současnost divadelního souboru Verdis, který pravidelně na jaře odehraje jediné (první a poslední, tedy premiéru a derniéru) představení v Brně. Letos máte šanci přijet a nechat se kulturně a radostně oblažit v sobotu 14.3.2026.

Ornitolog docent Karel Hudec založil v Brně speciální environmentální divadlo. Byl totiž toho názoru, že každý vědec může být i hercem, pokud se po něm nebude chtít, aby hrál nebo se učil roli zpaměti. Již v roce 1988 tak vznikl na půdě tehdejšího Ústavu pro výzkum obratlovců Československé akademie věd divadelní soubor A.I.D.S. (Akademický insitní divadelní soubor).

Vědci pravidelně při oslavách MDŽ nacvičili nějakou scénku – byla to zábava pro zaměstnance a přátele ústavu. Největší úspěch sklidila hra Darwin na stromě, která byla satirou na poměry v akademické obci. Tou dobou jsem byl pouze zanícený divák, později jsem byl angažován jako „herec“. Po Listopadu 1989 začal soubor hrát i na veřejnosti, nejčastěji v divadle Husa na provázku. Pak jsem začal s přáteli také hry psát. Složení souboru se ale v čase proměňovalo. Poté, co většina protagonistů už nebyla z akademie, přejmenovali jsme na žádost Karla Hudce soubor na Verdis (Veroničí divadelní soubor), který od té doby vedu.

Často říkám, že naše divadlo se hlásí k odkazu divadelních her starého Řecka a Říma. Badatelé zkoumající starověk nás učí, že tehdejší divadlo žánrově spíše připomínalo bulvární tisk. A proto Aristofanés či Sofoklés nepatří k našim vzorům. Právě naopak. Většina divadelních kusů byla tehdy napsána amatéry na základě skutečných událostí, aby je nakonec sehrál amatérský soubor pod vedením naprosto amatérského režiséra. Tak to děláme i my. Náš soubor proto hru vždy koncipuje jako premiéru a zároveň derniéru. Z praxe v environmentálních spolcích vím, že když uděláme odbornou přednášku například o ekologickém lesnictví, což bylo téma hry Certifikátor 2, přijde možná deset posluchačů a pět jich usne. Jestliže o stejném tématu napíšeme a secvičíme hru, královsky se baví jak herci, což je základ, a také obecenstvo. Sál je nabitý a spousta lidí se o problematice dozví, ať chce nebo ne.

Soubor se řídí takzvaným desaterem, ze kterého se dá docela dobře vytušit, jak takové hry vypadají:

  1. Verdis je složen z neurčitého počtu osob, výhradně neherců (dále jen herci).
  2. Veškeré podobnosti se skutečnými postavami, software anebo rozpočtovými položkami nejsou náhodné, ale nesmí to být poznat.
  3. Herci hrají především pro potěšení ze hry a pro pobavení ostatních herců. Případný úspěch u případného obecenstva je vítaný, nikoliv však nezbytný vedlejší efekt. Herci hrají bezúplatně, případné finanční a naturální požitky nejsou touto zásadou dotčeny.
  4. Veškeré role se čtou přímo z papíru. Pokud se nějaký herec celou roli naučí nazpaměť a může to prokázat, je ze souboru vyloučen.
  5. Herci mohou po domluvě s režisérem měnit části vět, celé věty i celé odstavce textu, uměřeně přidávat nebo vypouštět text, ale vždy tak, aby zachovali narážky, na které navazuje další herec replikou.
  6. Všechen text je třeba číst pomalu, výrazně, nahlas a s pomlkami zvanými lachpauzy, a to i v případě, že se nikdo nesměje.
  7. Herec čte pouze repliky označené jménem jím představované postavy, nikoliv repliky kolegů, scénické poznámky a podobně.
  8. V případě, že se herec nemůže ze závažných důvodů zúčastnit zkoušky nebo představení, musí sehnat za sebe náhradu, a to nejméně 5 minut před začátkem zkoušky nebo představení.
  9. Veškeré jídlo a pití podávané na scéně (a při zkouškách) je pravé a jeho konzumace jde na účet daňových poplatníků. V případě, že jsou přítomni platící diváci, tak i na jejich účet.
  10. Představení končí děkovačkou. To neznamená, že herci obejdou všechny diváky a osobně jim poděkují (a to ani v případě, kdy nízký počet diváků k tomu vybízí), ale postaví se do řady a na pokyn režiséra se s úsměvem ukloní. (Tuto zásadu jsme jednou porušili, a to v Ostravě, kde na naše představení přišlo 37 diváků – tak jsme jim osobně rukama potřásli.)

Je specifikem našich her, že prakticky vždy jsou o ochraně přírody a celé planety. Dalším specifikum: hry se snaží být satirické a aktuální. Třetím specifikem je, že většinou řádně citujeme. Je to svého druhu nezbytnost, protože kdyby někdo zjistil, že určité pasáže jsou kradené, mohl by protestovat. A tak samy postavy na jevišti uvádějí zdroj, ze kterého je příslušná část vykradena. Tím se krádež legalizuje na citát, a vzniklé dramatické dílo je tak vlastně učebnicí.

Dalším specifikem her je i to, že role jsou psány takzvaně na tělo. Tedy jestli představitel postavy v občanském životě například šišlá nebo švidrá, tak šišlá nebo švidrá i jeho postava. Většina her se odehrává u dlouhého stolu. Herci mají text rozložený před sebou a tu
nenápadně, tu nápadně z něj čtou. Je důležité, aby se nesnažili moc hrát a hlavně četli dobře a výrazně svůj text. To souboru umožňuje, že neztrácí zbytečný čas nacvičováním, kde kdy který herec bude stát, a zároveň to umožňuje aktualizovat text i hodinu před představením. Prostě natisknete novou verzi scénáře a rozdáte ji hercům.

A co všechno se dá vlastně hrát?
Divadelní hru je schopen napsat každý, kdo má maturitu z češtiny. Podle života. Svého i jiných bližních. Hra by měla být krátká. Takže nejdůležitější je umění vynechávat, škrtat. Na druhé straně – vzhledem k tomu, že píšeme pro neherce, je třeba uvést ve scénáři úplně všechno, kdo odkud přichází a jak se tváří a podobně.

A pokud jde o režii, nejlepší je, když se jí ujme sám autor (nebo jeden z autorů). Nejlépe totiž ví, jak to vlastně myslel. Pokud to tedy mezitím nezapomněl. No a pak už je jen třeba sehnat obecenstvo. Což bývá pro mnoho divadel problém. Bývalý šéf divadla Husa na provázku Petr Oslzlý mne jednou potkal v šalině (pozn.překl. brněnská tramvaj) a zahovořil ke mně : „Vy jste v Brně nejsvobodnější umělci. My musíme hrát tak, aby přišli diváci, aby mám ministerstvo dalo grant, aby o nás slušně psala kritika – a vy ? Vy si secvičíte kdejakou blbost a máte nabito !“

Měl pravdu, ale klíčem je především to, že u Verdis každá premiéra je zároveň derniéra, takže než se lidi dozví, že je to blbost, už se to nehraje. A potom: po představení následuje dražba uměleckých a neuměleckých předmětů, košt vína a raut, k tanci a poslechu hraje cimbálová muzika. Takže ti, kterým se hra nelíbila se aspoň dobře nají a napijí, připadaně si zazpívají. A přijdou za rok zas.

Sborníky her našeho souboru s názvem Pro-eko-hry a Pro-eko-padáky jsou k zakoupení tady.

Video ze hry Mamutí jezero v roce 2020 najdete na youtube Ecoinstitutu Veronica:

My za redakci dodáváme, jak se jmenovaly hry v posledních několika letech, a vy můžete hádat, které důležité události popisují. Playlist záznamů některých z nich pak najdete zde.

  • Přímý přenos z jednání elity národa soustředěné v parlamentu (2002)
  • Jeňýček, Mařenka a ekostařenka aneb Pohádka o permakulturní chaloupce (2011)
  • Liška Tupouška aneb Pytlákova schovanka (2012)
  • Příliš velká cena aneb Jak šla pohádka do háje (2016)
  • Tři zlaté klasy Dědyše Vševědyše (2017)
  • Inspektor Colleno aneb detektivní drama ze zákulisí ČIŽP (2018)
  • Díra aneb inspektor Colleno to nezvdává (2019)
  • Stoka nad soutokem (2021)
  • Hacienda na Střírbné řece (2022)
  • Křeč svatého Vladimíra aneb sci-fi výlet tunelem času z Moskvy do Brna (2023)
  • Gaia vrací úder aneb Rada moudrých hledá řešení (za pomoci AI) (2024)
  • Zelená Karkulka aneb Edukativní soudnička s predační zápletkou (2025)

A jak jsme psali na začátku článku, nejbližší představení je v březnu a vy si zatím můžete rezervovat večírek dne 14. 3. 2026. Naviděnou na Ekodivadle !