Divočina u nás doma

Známý ochránce přírody Mojmír Vlašín vysvětluje, jak přilákat na pozemek různé živáčky a jak nám budou pomáhat.

Nebojte! Nebudu vykládat o tom, jak si vybudovat prales v obýváku! I když…zárodky přirozených potravních sítí můžete mít i doma v bytě. Třeba u nás množství zeleniny a ovoce, sušení křížal, lisování moštu, to všechno přitáhlo do naší koupelny množství mušek octomilek rodu Drozofila (říkám jim drzofila, podle jejich drzosti) Brzy jsme zpozoroval, že se za nimi natáhly třesalky (nebo také třesavky) sekáčovité (Pholcus opilionoides) . Jsou to pavouci, kteří si staví nepravidelné řídké sítě a když jsou v v nebezpečí, začnou se velmi silně třást na svých dlouhých nohách a tím odrazují nepřátele čili predátory. Odtud také pochází jejich název. Tito predátoři se začali drzofilami živit. Sotva jsme si na ně zvykli, objevili se u nás bělozubky (Crocidura suaveolens), drobní rejskům podobní hmyzožravci, kteří začali třesalky chytat. Kočku nemáme, a tak si bělozubky u nás žijí v pohodě, Ovšem jak se říká, „na každé prase už se někde vaří voda.“ Na takovém jednoduchém vzorku můžete i doma dobře pozorovat, jak to v přírodě chodí.

Také naší zahradu sdílíme se spoustou dalších živočichů. Samozřejmě si nebudeme namlouvat, že jsou všichni stejně vítaní, některé nadšeně obdivujeme a radujeme se z jejich přítomnosti, některé pozorujeme spíše s obavami a hledáme cesty, jak jim ten kousek Země, který byl svěřen do naší péče, znechutit. Máme rádi živočichy, kteří nás oblažují zpěvem či vzhledem a naši zahradu neničí. Především vítaní jsou živočichové, kteří jsou draví a rádi si smlsnou na těch, kteří konzumují naši zeleninu a ovoce. Jak to tedy zaonačit, aby se u nás zabydleli? Co takhle si je prostě přinést z okolní přírody? To bych vám rozhodně nedoporučoval. Nic byste tím totiž nezískali, protože takový živočich by se ze všeho nejdříve snažil zahradu opustit a vydat se tam, odkud jsme ho přinesli. Navíc to vůbec není potřeba. Mnohem jednodušší, než takové živočichy pracně hledat a lovit v přírodě, je připravit jim na naší zahradě podmínky vhodné k životu. Pojďme se tedy podívat, jaké druhy bychom na zahradě mohli potřebovat a co pro ně můžeme udělat, aby se u nás cítili dobře.

Symbolem pilného zvířecího pomocníka každého přírodního zahradníka je ježek. V dětských knihách ho často najdete namalovaného s jablíčkem na hřbetě, ale je to hloupost. Ježek si prostě jablíčka domu nenosí a dává přednost masité potravě, mezi jeho oblíbené pochoutky patří hlavně různí plži a hmyz. Vychází na lov v podvečer a den tráví ukrytý někde v houští nebo pod hromadou větví. Takovou skrýš z větví a listí (na ploše cca 2 m2) bychom mu měli poskytnout. Pokud chcete, aby u vás i zimoval, tak pod hromadou by měla být prohlubeň, která nepromrzne, 30 až 50 cm hluboká. Ježčí přítomnost zpozorujeme zpravidla večer, protože je to poměrně hlučný živočich, dupe a funí- což se v nočním tichu pěkně rozléhá. Někdy se nám poštěstí najít i jeho hnízdo s mláďaty. Určitě máte měkké srdce a rádi byste se „těch sirotečků“ ujali, ale prosím, nesnažte se je hned zachraňovat, aniž byste se přesvědčili, že jejich matka opravdu uhynula. Vypiplat takové mládě není vůbec jednoduché. Pokud byste to považovali za nezbytné, pak si zjistěte dopředu, co takový tvoreček potřebuje, a připravte se na to, že je to horší, než vypiplat štěňata. Častěji najdeme pozdě na podzim mládě, které ještě nemá dostatek tuku, aby přečkalo zimu. Pokud je lehčí než 300g, je lépe ho trochu vykrmit, ale napřed si také zjistěte, jak se o ně postarat.

Mezi oblíbené pomocníky patří různé druhy ptáků, pokud zrovna nehodují na našich třešních nebo vinohradu. O tom, jak pro jednotlivé druhy zbudovat budky a čím je v zimě krmit, toho bylo už napsáno mnoho. Většina druhů, které přiletí na naši zahradu, však budkách nehnízdí. Uvítají však hustý živý plot nebo hromadu suchých větví. Trošku se zapomíná, že ptáci potřebují také pít, a pokud není voda nablízku, zahánějí žízeň ozobáváním rašících pupenů nebo šťavnatých plodů. Pokud tedy chcete, aby vám více prospívali než škodili, zbudujte jim bezpečné mělké napajedlo, případně i koupaliště. Pokud se ale stanete svědkem útoku dravého ptáka, nemějte mu to za zlé, i on je součástí přírody. Pokud byste chtěli zabránit opakovaným útokům na krmítko, zavěste nad ním větší skleněnou nádobu vyplněnou zmuchlaným alobalem. Dravci mají velmi citlivý zrak a změny odlesků alobalu je znepokojí a od útoku odradí. Pokud jde o zaplašení špačků a kosů od zrajících třešní, je třeba střídat různé druhy plašítek, ale vždy je dát na spodní větve až v době zrání. Osvědčily se mi cédéčka, zavěšené na niti. Ptáci pak hodovali jen na horní části stromu, kterou jsme stejně nesklízeli.

Další živočich, který si zaslouží postavit budku, pokud nejsou pro něj v okolí naší zahrady jiné vhodné úkryty, je netopýr. Nemá sice díky strašidelným pohádkám a pověrám moc dobrou reputaci, ale je v tom úplně nevinně. Naopak, je neuvěřitelně schopným a pilným konzumentem drobného létajícího i lezoucího hmyzu, například různých obalečů, jejichž housenky nám provrtávají ovoce. Budka pro netopýry je plochá a má vletovou štěrbinu na spodní straně, podobně jako včelí úl. Na intrnetu najdete celou řadu návodů na jejich výrobu a nebo i hotové budky k koupi.

Také krtek není u zahrádkářů příliš v oblibě, zvláště když vyleze ze země někde uprostřed záhonu nebo dokonce skalky. Ale kromě toho, že občas nepohrdne žížalou, zahrádkáři nekonkuruje a dokonce mu prokypřuje půdu. Zeminu z krtin můžete využít i do květináče, je to čistá, odpočatá půda z hlubších vrstev. Pokud nám krtek, přestože sežere spoustu slimáků a jiné havěti, na zahrádce vadí, můžeme ho zaplašit pomocí petlahve s vyřezanými křidélky, nasazené volně na tyči. Vítr, otáčející lahví, způsobuje v zemi pro krtka nepříjemné vibrace. Působí to však jen na vzdálenost cca 2 m Plašítko funguje i k odpuzení hryzců a hrabošů. Je třeba počítat, že živočichové si na plašení po čase zvyknou.

U lidí na tom nejsou dobře ani rejsci a bělozubky. Navzdory tomu, že mají typické protáhlé čumáčky a živí se hmyzem, případně slimáky, lidé si je často pletou s myšmi a hraboši a pronásledují je. Naštěstí většinou patří ke vzácným a skromným návštěvníkům, o kterých nikdo neví.

Ani žáby by na zdravé zahradě neměly chybět. Přes den jim stačí stinný vlhký úkryt někde pod listím, dřevem nebo kamenem. Většina z nich, podobně jako čolci mloci, potřebuje vodu jen v období rozmnožování, pokud ale dosáhneme toho, že si v našem jezírku žáby nakladou vajíčka a z pulců se vyvinou malé žabičky, je to důvod k radosti, protože se k nám budou stále vracet. Jejich potravou jsou drobní slimáci, mouchy, komáři a další hmyz.

Ještěrky a slepýši nezůstávají v konzumaci podobné „havěti“ pozadu, zvláště slepýš svou zálibou v drobných plžích, především slimácích, nám může vydatně pomoci. Přes den se tito plazi rádi vyhřívají například na kamenné zídce, kde mohou při vyrušení najít úkryt mezi kameny. Ještěrka klade vajíčka často do štěrbin mezi kameny nebo do písku. Slepýš je vejcoživorodý, takže z kladených vajíček se ihned líhnou mláďata. Slepýše často zastihneme pod hromadou sena nebo v kompostu, může se stát, že ho nechtěně poraníme při kosení louky. Na okraji louky je proto dobré mít hromádku větších kamenů, jako tomu běžně bylo na mezích, aby se slepýši, případně ještěrky měli kde schovat.

Dostáváme se k živočichům, kteří se u našich moudrých předků těšili velké vážnosti, protože je zbavovali obtížných hlodavců lépe než kočky. Ano, mluvím o hadech. Většina lidí se otřese při představě, že by měli na zahradě hada. Ale pro někoho to může být i zajímavé. My hady na zahradě máme a jsme rádi, že se u nás i rozmnožují. Hadi mají totiž při chytání hlodavců jednu velkou výhodu oproti kočce, že totiž klidně vlezou do myší díry. Na podzim, když se ochladí a hadi přestanou lovit, musíme pozorně sledovat, co se děje na záhonech, jinak hraboši nepozorovaně sklidí kořenovou zeleninu za nás. Pokud jste si na představu, že máte na zahradě hady, zvykli, můžete si založit „hadník“ neboli líhniště pro hady, slepýše a ještěrky. Potřebujete k tomu nějaké větvičky, třeba ze zimního řezu stromů, pár kartonových krabic nebo staré noviny a pak organický materiál, který normálně dáváte na kompost. Hadník je vlastně něco jako dlouhodobý kompost, který nepřehazujeme. Pokud byste se styděli, že si na zahradě chováte hady, můžete to i za kompost vydávat. Ale sousedům to raději řekněte a přineste jim ukázat malinkou užovku, až nějakou za rok na podzim potkáte, aby se nebáli. Jen pokud vaše zahrada leží v oblasti hojného výskytu zmijí, buďte opatrní a hadník oddělte od zbylé zahrady širším pruhem sečeného trávníku, přes který se hadi neradi vydávají, protože se tam necítí bezpeční, nebo ho raději nezakládejte. Nejlepší způsob založení hadníku je za pomoci čtyř sekcí starého drátěného plotu – to je pletivo upevněné do rámu 1 x 2 metry. Sestavíme je do čtverce a v rozích spojíme drátem. Pokud nemáme pletivo, stačí třeba plaňky, ale musí mezi nimi být cca 3 cm mezery. Na dno ohrazeného prostoru naklademe vrstvu větviček, klacíků, ba dokonce i velkých větví a překryjeme papírem. Na to dáme další vrstvu klacíků a zase papír. Další vrstva bude výhřevnější, poslouží nám třeba plesnivé seno, listí, posečená tráva, piliny a hobliny, ořezané výhonky růží, plevele a třeba i přírodní textil. A zase větvičky a zase papír a zase směs organického materiálu až do úplného vyčerpání zásob. Pak nejméně rok neděláme nic, ale taky nic neočekáváme. Hromada se sesedne a tak můžeme ještě přidat další materiál. Po roce můžeme nakouknout pod horní vrstvy. Pokud odhalíte velké množství mnohonožek, stonožek, svinek a stinek, tak je to na dobré cestě. Možná, že zde již najdete slepýše nebo ještěrku. Za další rok, půjde-li všechno dobře, se zde setkáte s vajíčky užovky obojkové nebo hladké. Připomínají malinké pink-pongové míčky. Ten samý rok se rozloučíte s hraboši a hryzci, kteří, ač neradi, opustí vaši pohostinnou zahradu a postěhují se ke vzdálenému sousedovi (zn.: „nemá hadník“) nebo skončí v hadím žaludku.

Pokud nemáte zahradu oplocenou, můžou vám na ni zavítat různí kopytníci. Především půjde o srnce a divočáky. I když jsou to tvorové sympatičtí, na zahradě vám mohou udělat spoustu škody.

Divočáci za vás sice poryjí půdu, ale přitom sklidí všechno co tam máte a co nesklidí, to poničí. Mnohem horšími návštěvníky jsou srnci. To jsou typičtí okusovači, okoušou vám všechny stromku a keře, ochutnají i kedlubny a kadeřávek, trávy se však ani nedotknou. Částečnou pomocí jsou různá plašítka z cédéček a alobalu, můžete použít i různé nechemické repelenty, u stromu však doručuji nelenit a opatřit je pletivem. Dobrá finta je dát ke stromům 3-4 starší desky a přivázat je drátem.

Samostatnou kapitolu zastuhuje kuna, která jako velvyslanec divočiny operuje nejen na zahradě (žere i třešně a jahody!) ale i doma, kde může způsobit docela škodu okusováním kabelů a nebo konzumací vajíček v kurníku. Jak umravnit kunu tady nebudu rozebírat, protože to by zabralo spoustu místa.

Z hmyzu si respekt zasluhují zvláště velcí nelétavý brouci střevlíci. Zdržují se na stejných místech jako slimáci a vajíčka plžů i menší jedinci často končí v jejich kusadlech. Kromě toho spořádají mnoho housenek, drátovců i dalších bezobratlých, dokonce se nezaleknou ani mandelinky bramborové. Osvědčilo se mi dávat na boční cestičky stará trouchnivějící prkna, pod kterými často střevlíky zastihnu. Trouchnivějící dřevo je navíc místem, kde se vyvíjejí i dravé larvy střevlíků. Přirozeným místem výskytu střevlíků jsou travnaté meze a louky, zdržují se i na zaplevelených místech, takže vidíte, že všechno „zlé“ (tedy když nestíháte vyplet) je i k něčemu dobré. Lovením drobnější kořisti doplňují střevlíky drabčíci a páteříčci. Drabčíky poznáme podle oválného tmavého tělíčka, velmi krátkých krovek a často zdviženého konce zadečku. Můžete se s nimi setkat třeba na „červivých“ houbách, protože jejich hlavní potravou jsou larvy much. S těmi nám pomáhají i na zahrádce, kde se jim dobře daří pod nastýlkou. Jejich přítomnost je známkou, že se na zahradě nepoužívají pesticidy, jsou na ně totiž velmi citliví. Také páteříčky na zahrádce vítáme, často je zastihneme na květech, kde dospělci příležitostně sbírají pyl. Jejich larvy jsou dravé a živí se housenkami, mšicemi a drobnými plži, které najdou v půdě. Pro svůj vývoj potřebují neobdělávanou půdu, proto je pro ně důležitá i ta naše „divočinka“.

Také pavouci různých druhů se dovedou postarat o mnoho nepříjemného hmyzu i jiných bezobratlých. Za tím účelem staví například křižáci, pokoutníci, snovačky a plachetnatky různé sítě, ve kterých uvízne mnoho much, mšic, mer, křísů i kobylek, ploštic, brouků i motýlů a podobně. Jiné druhy, například skákavky, specializující se v sadech především na housenky obalečů, se kořisti zmocňují skokem. Někteří pavouci za kořistí běhají, například běžníci a slíďáci. Jejich kořistí se stávají hlavně různí květopasi, mšice, ploštice a housenky i dospělci obaleče. Nápadní jsou pavouci ráno, kdy jejich sítě zdobí korálky rosy. Mnoho pavouků ale žije skrytým životem pod kameny, kde se živí půdními členovci, například mnohonožkami, které při přemnožení ožírají kořínky rostlin.

Pro pavouky jsou důležitá stanoviště s rozmanitou vegetací, na poli jich mnoho nenajdeme, většina jich je zničena při sklizni nebo orbě. Na přírodní zahradě, hlavně tam, kde se neryje, se hojně vyskytují na zatravněných i zamulčovaných plochách nebo v korunách stromů. Podobná stanoviště mají v oblibě i sekáči, k jejich potravě patří kromě hmyzu i drobní slimáci nebo malé žížaly.

Slunéčko sedmitečné zná každé malé dítě a je o něm všeobecně známo, že se živí mšicemi, údajně jich dokáže sníst 40-60 denně, to se zdá přímo neuvěřitelné. Dravé jsou i jeho larvy, podobně jako larvy pestřenek a zlatooček se živí převážně mšicemi. Některé druhy slunéček se specializují na červce, roztoče, svilušky, některé dokonce pojídají i mycelia hub na rostlinách (padlí). Slunéčka mohou přezimovat pod kůrou stromů nebo v puklinách skal. Často také spolu s jinými druhy hmyzu najdou úkryt ve spadaném listí a  zaschlé vegetaci. Proto je vůči nim přátelské neuklízet úzkostlivě všechny odkvetlé rostliny. Zimní zahradu takové rostliny zkrášlí, nafoukané krystalky ledu jim dodají zvláštní půvab. Zbylá semena zelenin i květin mohou zase pomoci mnoha živočichům překonat dlouhou zimu.

Pestřenky jsou mouchy, které svým zbarvením napodobují vosy a podobně jako včely se podílejí na opylování četných druhů rostlin. Dospělci se totiž živí hlavně pylem a nektarem, na zahradu si je přilákáme kvetoucími planými rostlinami, hlavně z čeledi miříkovitých. Možná jste si jich všimli, jak dovedně mávají křidélky ve vzduchu nad květy tak, že se téměř udrží na jednom místě Dravé larvy pestřenek vysávají mšice, mery, svilušky i malé larvičky brouků. Larva se vyvíjí přibližně dva týdny a během této doby spořádá údajně několik set mšic. Za dva týdny po zakuklení se vylíhne nový dospělec, za rok tak mšicožravé druhy stihnou až 5 generací. Vidíte tedy, že mšice jsou vlastně v přírodě velmi potřebné a navzdory tomu, že se velmi rychle množí, je po nich velká poptávka.

Zlatoočka jsou téměř průsvitná nazelenalá stvoření, která občas najdeme v zimě za oknem. Dospělci jsou draví, ale pokud nemají dostatek šťavnatých slaďoučkých mšic, dokrmují se i pylem a nektarem z květů. Je zajímavé, že jejich vajíčka zprvu vědci pokládali za nějaký druh houbiček, protože jsou opatřena dlouhými stopečkami. Líhnoucí se malé larvičky jsou totiž tak při chuti, že by se jinak do okolních vajíček mohly pustit. Jejich potravou jsou kromě vajíček různého hmyzu mšice, mery, larvy much, malé housenky, červci, roztoči a svilušky. Pokud se tedy zlatoočka uchýlí k vám domů na zimu, vyberte jim nějaké klidné místo, kde vám nebudou vadit, a važte si toho, že je tam máte. Ochranu si rozhodně zaslouží. Do vaší zahrady je přilákají kvetoucí rostliny s drobnými květy, oplývajícími hojností pylu a nektaru. Nepěstujte tedy jen zahradní plnokvěté formy květin, které udělají radost jen vám.

Kvetoucí plané rostliny jsou důležité i pro celou řadu drobných parazitických blanokřídlých, ať už jsou to lumci, lumčíci nebo mšicomaři a další. Samičky těchto blanokřídlých kladou dlouhým kladélkem svá vajíčka přímo do housenek a larev svého hostitele. Dostanou se prakticky všude a jejich larvičky se pak vyvíjejí v těle housenek či kukel motýlů, housenic pilatek nebo v různých stádiích mšic. Mšice, které mají v sobě kuklu mšicomara, jsou soudečkovitě nafouklé, většinou žlutavě nebo světle hnědě zbarvené. V přírodních ekosystémech přispívají mšicomaři a ostatní miniaturní vosičky velmi významně k udržení rovnováhy, protože jsou schopné se množit stejně rychle jako přemnožený hmyz. Parazitické vosičky z rodu Trichogramma se proto dokonce uměle množí a aplikují do sadů pomocí papírových kapslí. Podrobnosti se můžete dozvědět na www.biocont.cz.

Větší vosy patří spíše k živočichům, ze kterých máme respekt a na zahradě je proto vidíme neradi. Přesto jejich žihadla slouží hlavně k ochromování housenek a much, které si pak odnášejí do hnízda. I když je vidíme hlavně sát na zrajících plodech nebo odložené limonádě, dokáží vosy pohubit mnoho škodlivého hmyzu. Naneštěstí se po nakousnutí vosou plody rychle začnou kazit, většinou se infikují moniliovou hnilobou. Škody na plodech zmírníme, když někde pod stromem v kbelíku, tak, abychom na ně omylem nešlápli, necháme pro ně a pro včely pár přezrálých plodů. Také blízkost napajedla je přínosem, vosy totiž často na ovoci hasí žízeň. Ovoce sbírejte brzy ráno, kdy vosy nelétají. Mnohem větší strach mají lidé z velkých sršňů, jejich žihadlo je mnohem bolestivější. Ale není třeba propadat panice, sršeň je méně agresivní a pokud ho neohrožujete, letí si svou cestou. Na ovoci tolik nehoduje, často zkonzumuje spíše vosu nebo včelu, „zpitou“ sladkou ovocnou šťávou.

Zato motýli patří většinou k vítanými návštěvníkům naší zahrady, alespoň ti velcí, barevní. Přilákat je můžeme vysazením rostlin, které je přitahují. Jednou z nejoblíbenějších je okrasný keř komule (Budleya). Z květin hlavně ty, které mají mnoho květů plných nektaru, jako jsou hvězdnice, slunečnice, třapatka nachová, bodláky apod. Pokud jde o rozmnožování motýlů, uděláme jim radost, když někde v „divočince“, nejlépe na okraji zahrady (aby nás sousedi nepomluvili) ponecháme trs kopřiv. Ne, nedělám si legraci. Možná, že jste slyšeli, že jeden z krásných motýlů se dokonce jmenuje babočka kopřivová. Méně se ví, že na kopřivách se vyvíjí housenky mnoha druhů motýlů, asi tuší, jaká je to zdravá rostlina. Z některých motýlů, například z bělásků, ovšem moc radost nemáme, i když jsme se je už naučili zmást vůněmi. Mimochodem, prý je odradí i vaječné skořápky, poházené po záhoně, myslí si prý, že tam už jiná samička klade vajíčka. No, nevím, můžete si to vyzkoušet. Motýlům chutná nektar určitého druhu rostlin. Mezi nimi jsou letničky, trvalky i keře. Můžeme je tedy sesázet k sobě, a pak se chodit kochat pohledem na jedno místo, nebo umístit roztroušeně takové rostliny po celé zahradě, a pak motýly potkávat jako milé oživení.

Škvoři nejsou sice typičtí dravci, ale mšice si dají mnohem raději než naši zeleninu a ovoce. Můžeme jejich záliby využít a připravit jim mobilní domečky a za potravou je pak přesunovat. Stačí nám k tomu obrácený květináč, vystlaný dřevitou vlnou nebo senem. Otvorem v jeho dně provlékneme drát nebo provaz, kterým smotek výstelky přichytíme a zavěsíme ho na strom dnem vzhůru tak, aby se okraj květináče dotýkal větve. Pokud si potřebujete škvory nalovit, umístěte tento škvoří domeček na zem na stinné vlhké místo nebo na keř černého bezu, kde ho nechte několik dní. Černý bez je častým hostitelem mšic a zároveň proto hostí i mnoho živočichů, kteří se mšicemi živí. Pokud byste chtěli očistit od mšic rostliny v květináči nebo ve skleníku, můžete si pod bez natáhnout plátno nebo papír a tyto živočichy si na něj setřást a přenést je, kam potřebujete.

Není třeba znát všechny druhy hmyzu, se kterými se na zahradě setkáte, ale pokud si dáte práci a podíváte se na ně zblízka, otevře se vám nový a úžasně zajímavý svět. Pro lepší přečkání zimy nebo nepříznivého počasí můžeme i hmyzím pomocníkům připravit drobné úkryty. Osvědčenými jsou snopky rákosu, srovnané do petlahve s uříznutým dnem, kterou pak umístíte vodorovně, aby dovnitř nepršelo. Může být zapuštěná do nějaké meze nebo zavěšená u kůlny, místo jistě společně s vašimi dětmi vyberete nejlépe sami. Můžete použít i snopky různě velkých klacíků, kusy dřeva s vyvrtanými otvory různé velikosti, tvárnice, vybudovat různé hmyzí domečky a třeba i hmyzí „panelák“.

V každém případě bychom měli mít úctu k rozmanitosti hmyzí říše a uvědomit si, že aplikací chemických látek neuváženě ničíme zbraněmi hromadného ničení i „nevinné civilní obyvatelstvo“ a vězte, že obnovit přírodní rovnováhu je pak mnohem pracnější a vlastně ani není v silách člověka.

V permakulturním designu se zóna 5 – divočina většinou umísťuje na okraji pozemků. Předpokládá se, že je to oblast do které zasahujete nejméně, takže nevadí, když je dost daleko od našeho obydlí. Drobná chapadélka však vysunuje divočina v dobře uspořadané zahradě i do ostatních zón v podobě suché zídky, gabionu, jezírka, ležícího mrtvého kmenu, živého plotu a podobně. K čemu ji vlastně ale potřebujeme? Není lepší se starat cíleně o živočichy, o které na zahradě stojíme (zmíněné v předchozím textu), než vytvářet prostor, kde se ubytuje kdejaká havěť a plevel, o které třeba vůbec nestojíme?

Není, není a ještě jednou: Není! Proč? Přírodní ekosystémy pracují s velkým množstvím druhů, z nichž ovšem většina žije v „ústraní“. Všimneme si hrabošů, protože je jich na poli moc, všimneme si káňat lesních, protože je jich na poli třeba i několik desítek a hraboši se živí. Avšak málokdo si všimne, že na poli žijí ještě i myšice a třeba i hryzci, a že hlodavce chytají nejn draví ptáci, ale i nenápadné lasičky. Podobně na zahradě potřebujeme širokou škálu živočichů, o kterých často ani nevíme, ale kteří stojí za tím zázrakem udržování přírodní rovnováhy, jejíž můžeme být součástí. Pokud chceme.