Jak jsem se vydala hledat permakulturu na Kubu, Eva hauserová

V listopadu 2015 jsem se vypravila na vlastní pěst na Kubu. Vím, že vzhledem k uhlíkové stopě bych neměla lítat letadlem, a už vůbec ne tak daleko, ale… hrozně jsem se tam chtěla podívat.

Především mě zajímá každé sociální inženýrství jako takové, a různé formy socialismu obzvlášť. Ke spěchu mě pobídl fakt, že od ledna 2016 měli na Kubu začít volně proudit američtí turisté a soudila jsem, že pak už to nebude ono. A konečně jsem se chtěla na vlastní oči podívat, zda si lidé i v dvoumilionové Havaně opravdu pěstují vlastní jídlo a jsou schopní samozásobitelství. To mě jako permakulturnici velmi zajímalo.

Rovnou prozradím, že využívání každého volného plácku k pěstování jídla se nekoná. Možná že to před třiadvaceti lety tak opravdu bylo, ale dnes vidíte v Havaně samé úplně normální parky, Kubánci jsou vesměs dobře živení (často až moc :-)) a nejvýhodnější zdroj obživy si (zcela podle permakulturních principů) našli v turistech.

Přesto jsem během svého dvoutýdenního putování objevila na Ostrově svobody spoustu inspirativních prvků nebo pozoruhodností týkajících se samozásobitelství, šetření energiemi a místní přírody.

Jídlo a hospodaření

V okrajových čtvrtích měst jsou často vidět rozsáhlá produkční zahradnictví. V centrech pak občas potkáte cyklododávky (jízdní kola s přidělanými korbami) naložené ovocem a zeleninou, které lze rozložit v prodejní stánek a domácí i turisté si mohou nakoupit čerstvou úrodu. Všechno jídlo na Kubě jídlo je vynuceně v kvalitě bio, protože chemická hnojiva a pesticidy tu ani nejsou k dispozici, a jídla v lidových i turistických restauracích jsou založena na spoustě masa (hlavně kuřecího a vepřového, rybách a plodech moře) a na obrovských příkrmech (rýže, smažené banány, fazole). Vynikající je káva a ovoce - banány, manga, melouny, ananasy…

Nejvíc zřejmě kvete samozásobitelství vejci, protože slepice potkáte i v nejrušnějších místech Havany, například v parčíku na jedné z hlavních tříd La Rampa se potloukali kohout a slepice! Také v jedné poměrně drahé soukromé restauraci (paladaru) chodilo mezi stoly kuře… V menších městech tvoří kohoutí kokrhání stálou zvukovou kulisu a u rodinných domků, které mají kousek zahrádky, jsou běžně vidět čuníci a kozy. Takže užitková zvířata jsou tu opravdu všudypřítomná.

V malebné krajině poblíž městečka Viňales – což je po Havaně asi nejfrekventovanější turistický cíl – jsem narazila na místní organickou farmu. Tedy na Kubě je veškerá produkce organická, ale tahle farma to měla napsáno na vrátkách spolu s pozváním, že můžete jít dál. Uvnitř měli malý přístřešek s barem pro turisty a nabízeli šťávu z třtiny a ananasu, kávu a pochopitelně rum. Provedli mě i po pozemcích farmy a mají tu úplný permakulturní ráj se samými polykulturami v několika patrech – rostou tu ovocné stromy (kokosy, banány, manga) a mezi nimi se společně živí koně, kozy, prasata a drůbež na smíšené kultuře luštěnin a dalších rostlin bylinného patra. Zvířata tu podle všeho nepotřebují chlívky nebo stáje, nejvýš nějaký přístřešek pro případ lijáku.

Nafta, benzín, elektřina

Na fotkách z Havany vidíte spoustu krásných starých limuzín pocházejících z dob před rokem 1959, kdy byly „znárodněny“ Američanům. Jenomže přitom necítíte ten hrozný vzduch prosycený špatně spálenými výfukovými plyny z nekvalitní ropy! Nepříjemné znečištění působí i mladší auta, což jsou hlavně sovětské žigulíky ze sedmdesátých a osmdesátých let, a ovšem náklaďáky. Kromě toho po silnicích už dnes jezdí také dost nových čínských vozů.
Auta běžně klimatizaci nemají a větrání se řeší dokořán otevřenými okénky, což je v třicetistupňových teplotách docela příjemné. Ovšem ve speciálních autobusech pro turisty společnosti Viazul, poměrně moderních a čínské provenience, fičí klimatizace jak šílená a nelze ji ztlumit, takže jsou uvnitř pěkně vymražené a musíte si do nich vzít svetr. Byla jsem svědkem toho, jak nějaký frustrovaný Angličan žádal řidiče, aby klimatizaci ztlumil. Bylo mu řečeno, že to nejde, ale řidič mu ihned nabídl svoji vlastní košili s tím, že jemu stačí do služby nátělník :-)

Stejně tak najdete až mrazící klimatizaci v dražších turistických hotelech, zatímco v casas particulares, což je soukromé ubytování, kterým si místní lidé vylepšují rozpočet, neexistuje. Já jsem samozřejmě vždycky bydlela v soukromí, což člověku umožní nahlédnout přímo doprostřed domácího života a bylo to úžasné.

Pěkné je, že v menších městech, která jsem navštívila, tedy v Cienfuegos, Viňales nebo v Trinidadu, zajišťují většinu veškeré dopravy stále koně. Buď se na nich po kovbojsku jezdí, nebo tahají malé valníčky s nainstalovanými lavicemi k sezení. Kromě toho kvete cyklistika včetně cyklotaxíků a už zmiňovaných cyklododávek.

Kubánský režim zavedl různá úsporná opatření, nad kterými nám ekologům zaplesá srdce: neexistují tu jiné žárovky než úsporné, řidiči aut mají povinnost brát stopaře, takže auta jsou vytížená a lidé tu běžně cestují stopem, a existuje instituce zvaná taxi collectivo - kolektivní taxík, který vždycky nabere plnou kapacitu lidí jedoucích stejným směrem, a ti pak zaplatí jen přiměřený díl jízdného.

Krajina a příroda

Z autobusu jsem pozorovala kubánskou krajinu. Je různorodá a pestrá a téměř tu nevidíte velká pole či plantáže s monokulturami, jen občas tabák nebo cukrovou třtinu. Jinak se všechno pěstuje v milém přírodním roztroušeném uspořádání, najdete tu ostrůvky palem (kokosových, královských, rovných jako telegrafní tyče, a druhu s jakoby nafouklými kmeny, kterým jsem říkala „baňatky“), banánovníků, mangovníků a všelijakých dalších dřevin, malá políčka a louky, které ale mají jiný charakter než u nás, s ostrůvky dřevin a připomínající spíš savanu, a všude se porůznu pasou zvířata: koně, drobnější než naše, krávy našeho evropského i buvoloidního typu, kozy, kůzlátka, prasata, slepice. Potuluje se tu i hodně psů, kteří asi mají pána, ale někdy jsou vyhublí a fenky mají často naběhlé struky, asi jim nikdo nebrání v rozmnožování.
Nad krajinou krouží velké množství plachtících „supů“, které jsem dodatečně určila jako kondora krocanovitého (turkey vulture, Cathartes aura). Létají čile i kolem nejvyšších budov v Havaně a je s podivem, že se v tak velkém počtu uživí, žádné mršiny jsem v krajině neviděla...

Velmi půvabná jsou hejna sněhobílých ptáků připomínajících malé volavky, žijící v symbióze s kravami, jimž asistují při pastvě, nebo pročesávající čerstvě rozorané brázdy polí. Nejsem si jistá, ale nejspíš je to bílý ibis (white ibis, coco blancho, Eudocimus albus).

Někdy jsem zapochybovala, že se obhospodařování půdy děje nejefektivnějším způsobem, například když jsem viděla, jak se seká tráva kolem silnice: skupinka mužů, kteří ani nepostupovali v řadě, ale byli porůznu rozptýlení, se hrbila až z zemi a energicky máchala mačetami. Dobré cvičení, ale zdálo se mi, že kosa by jim asi ušetřila devět desetin námahy.

Naprosto vrcholným zážitkem pro mě bylo šnorchlování. Korálové útesy a jejich osazenstvo tu nemusíte nijak zvlášť hledat. V Cienfuegos jsem požádala taxikáře, aby mě zavezl k blízkému pobřeží na Playa Rancho Luna k první restauraci pro turisty, a ačkoli se tomu hodně divil a říkal, že on by v listopadu, když je taková kosa (jen třicet stupňů), do vody rozhodně nelezl, byl to úžasný zážitek. Stačilo se vznášet na hladině s brýlemi a šnorchlem nad nejbližšími pobřežními skalkami a člověk mohl hned pozorovat několik druhů rybek úžasných barev a vzorů, pasoucích se na řasách obrůstajících trsy korálů. Byli tu i krabové, sasanky, ježci… rybky před vámi nejdřív prchají, ale když se moc nepohybujete, zapomenou na vás a můžete jim nahlížet takříkajíc rovnou do obýváku. Podruhé jsem se vypravila za šnorchlováním z Trinidadu, tentokrát organizovaně. V kanceláři cestovky Cubanacan jsem si zakoupila výpravu na katamaranu vyjíždějícího z přístavu (mariny) na vyhlídkovou plavbu k neobydlenému ostrůvku Cayo Blanco. Nejdřív nás poblíž ostrova vypustili na tři čtvrtě hodinky šnorchlovat nad korálovým útesem, a pak s katamaranem přistáli u ostrůvku a servírovali oběd. Na šnorchlování nám půjčili ploutve a mohla jsem pozorovat útesy ve větší hloubce, zážitek byl barvitější a vyhlídky na korálové útesy dramatičtější. Ostrůvek s bílým pískem a kokosovými palmami byl jako vystřižený z turistického prospektu. Kolem restaurace se promenovala celá hejna ráčků poustevníčků nejrůznějších velikostí, snad si tam zvykli chodit na odpady jídla. Když jsem ležela na pláži a opalovala se, šimrali mě na prstech u nohou, jak mě zkoušeli okusovat...

Celkově jsem si potvrdila, že vlastním zážitkům se nic nevyrovná (což je z hlediska uhlíkové stopy samozřejmě neblahé bohužel)  a že žádné prospekty, příručky ani filmy vás nepřipraví na to, jaká bude země, do které cestujete, doopravdy. A že důležité všechno kolem sebe vnímat, spíš než posuzovat očima naší kultury a případně odsuzovat. Zrovna na Kubě, což je pravý karibský ráj, to jde docela snadno.

Co je permakultura

Permakultura je…

  • Zdravý selský rozum a cit aplikovaný v praxi
  • Systém designu založený na ekologických principech
  • Umění vytvářet navzájem prospěšné vztahy
  • Vytváření trvale udržitelných systémů na základě spolupráce s přírodou.

Permakultura je založena na pozorování a využívání přírodních koloběhů, vazeb a vztahů k designování všeho, co potřebujeme k životu: účinné a zdravé produkce potravin, bydlení, systémů poskytujících energii i samotných lidských komunit. Cílem je vyšší kvalita života, který by byl provázaný s prostředím a šetrný vůči přírodě. Permakultura využívá starobylé tradiční postupy, stejně jako moderní technologie a poznatky současné vědy. Více

Licence

Obsah tohoto webu podléhá Creative commons licenci ve variantě by-nc-nd v4.0.

To znamená, že budeme rádi, pokud budete obsah šířit dál. Nesmíte jej však použít ke komerčním účelům, nesmíte do něj zasahovat a musíte vždy uvést jako autora organizaci Permakultura (CS) a připojit poučení o by-nc-nd v4.0 licenci.

Více o licencích Creative commons najdete na českém webu Creative commons Česká republika.

Permakultura (CS), z. s.

Náš spolek má dlouhou tradici (založen 1996) a je součástí širokého mezinárodního permakulturního hnutí. Pořádáme mezinárodně uznávané kurzy permakulturního designu (PDC – Permaculture Design Certificate) a další specializované kurzy, viz akademiepermakultury.cz. Naším hlavním cílem je sdílení zkušeností a šíření informací o permakultuře ve středoevropských podmínkách. Více

Kontakty

Podpořili nás