Moje cesta k britskému permakulturnímu diplomu, Eva Hauserová

Ve světě je v některých zemích obvyklé, že po absolvování Úplného kurzu permakulturního designu (PDC, Permaculture Design Certificate) mají zájemci možnost vydat se na „cestu k diplomu“ DAPD (Diploma of Applied Permaculture Design). Jak to vypadá v praxi a co kdybychom do toho šli i my v Čechách?

Různé země mají cestu k diplomu upravenou po svém, ale v zásadě vycházejí z britského modelu. Ten je důkladně popsán v brožurce, kterou jsme před několika lety přeložili do češtiny a najdete ji v příloze tohoto článku (detaily cesty k diplomu se neustále vyvíjejí, takže nejde o nejnovější verzi). Ve zkratce: když se rozhodnete získat diplom, musíte se pustit do vypracovávání portfolia s 10 jednotlivými designy. Z těch musí být aspoň některé „land-based“ - pozemkové – a některé mohou mít sociální nebo technický charakter (od přírodního stavění po řízení organizací). Celý proces vám musí zabrat nejméně 2 roky. Existují dvě cesty k diplomu - „rychlá“ bez tutora, kdy prostě předložíte portfolio své národní organizaci, podmínkou je jen to, aby od získání vašeho certifikátu PDC uplynuly nejmíň ty dva roky, a „pomalá“ s tutorem, který vás celým procesem provádí pomocí konzultací. Pokud je ve vaší zemi víc lidí na cestě k diplomu, zapojíte se do vzájemně podpůrné „peer group“ - skupiny kolegů na stejné cestě, radíte si a inspirujete se.

Pokud se rozhodnete pro britský diplom DAPD, znamená to, že musíte být členy britské organizace (berou každého, kdo se přihlásí, členství vyjde asi na 1500 Kč ročně) a za „pomalou“ cestu s tutorem zaplatíte v přepočtu na koruny něco jako 27 000 Kč, rychlá cesta stojí asi dvě třetiny. Předpokládá se, že závěrečnou obhajobu (akreditaci) budete dělat ve své vlastní zemi, nikoli v Británii, a jako oponenty budete mít své kolegy - „peers“, ideálně také držitele diplomu.

Při designování se doporučuje používat hodně pestrou škálu metod, podobně jako při výuce permakultury. Já jsem používala deníky, mapy mysli, různá další schémata, kreslené obrázky, fotky, PP prezentace, ale zařadit můžete třeba i videa nebo vlastnoručně složené písničky.

 

Portfolio

Takhle vypadalo deset designů v mém portfoliu, které jsem sestavila a vylaďovala ve skypových poradách se svým školitelem:

1. Moje cesta k diplomu DAPD (obsahuje váš „sebezpyt“ na téma, co vlastně v životě děláte a chcete dělat, kam směřujete, můžete si například nakreslit řeku svého života a podobně). Původně jsem měla pocit, že je to jen taková „vycpávka“ zabírající místo jiným „opravdovějším“ designům, ale můj školitel George Sobol na tom trval a nakonec to bylo docela výživné. Takové zastavení k sebereflexi si člověk obvykle nedopřeje...

2. Design organizace Permakultura (CS) – týkal se let 2012 – 2017, kdy se postupně vytvářel fungující model. Je fakt, že zčásti jsem aplikovala permakulturní principy a přístupy na věci, které se už staly a udělaly, ale zčásti jsem se pokoušela v rámci designu navrhovat struktury jako třeba sociokratický model organizace.

3. Vytvoření Sítě permakulturních projektů ČR – to byl skupinový design, ale já jsem proces zpočátku koordinovala, takže jsem se na tom určitě dost podepsala. Je na tom vidět můj obvyklý styl – všechno dělat co nejjednodušeji, flexibilně až fluidně, až do té míry, že v tom puntičkářské povahy trochu tápou.

4. Transformace časopisu Klíčová dírka na edici brožurek Klíč k soběstačnosti – tento design se postupně rozrostl na „Moji cestu v psaní a publikování permakulturní tématiky“. Spadá sem Encyklopedie soběstačnosti, nebo projekt etických investic do vydávání překladové literatury, čili edice Kompost Press.

5. Toulcův dvůr – design ukázkové permakulturní partie. Opět kolektivní design vzniklý na kurzu, kde jsem učila. Následoval design celého areálu, který jsme provedli na kurzu PDC o rok později a ve kterém se ukázalo, že všechno má být jinak :-) - typický příklad, že pozemkový design, který se dělá bez designu sociálního, nemůže dlouhodobě udržitelně fungovat.

6. Design mé zahrádky u domu – přírodní zahrádka s permakulturními prvky, které se postupně rozrůstají a rozvíjejí. Tenhle design se nejvíc ze všech zaměřil na pozemek.

7. Lesní dětský klub Šárynka v Ekodomově – začlenění permakultury do zahrady a provozu klubu. Opět je tu znát absence sociálního designu, která způsobila plýtvání mou energií a prací… přitom jsme to všichni mysleli dobře a šlo nám o totéž, ale byla bych musela investovat mnohem, mnohem víc energie a času do komunikace se zúčastněnými lidmi.

8. Zahrádka v zahrádkářské kolonii – neúspěšný projekt, který jsem po dvou letech vzdala. Tady ještě výrazněji platí to, co jsem právě řekla – člověk musí do takových věcí investovat opravdu hodně práce, energie, času a dobré vůle, jinak to nemůže fungovat. Velkou roli tady hrálo naprosté nepochopení ze strany ostatních zahrádkářů. - Raději bych byla do portfolia zařadila nějaké své práce pro klienty, třeba návrh zahrádky rodinného domku nebo vnitrobloku, ale George Sobol trval na tom, že mu právě tohle přijde zajímavé.

9. Má cesta učitelky permakultury – iniciace pražského PDC (Úplného kurzu permakulturního designu) a nalezení vlastní „niky“, toho, co doopravdy chci učit (to jsou spíše úvodní kurzy nežli PDC).

10. Moje cesta k udržitelnějšímu životu (moje ekologická a uhlíková stopa) – jakýsi audit mého životního stylu, jeho analýza a zlepšování. V rámci tohoto designu jsem řešila oblast nákupů, hlavně jídla – omezování živočišných potravin a posun od supermarketů k zelenině získávané z KPZ (komunitou podporovaného zemědělství), Countrylifu, Bez obalu, farmářským trhům a fair trade kávě a čokoládě… , a taky k vlastní produkci ze zahrádky (dosud trochu zanedbávané sklízení a zavařování)…, dále oblast bydlení (izolace domu, využívání dešťové vody…) a cestování, které mám až fanaticky ráda a kde cítím velký vnitřní problém v letenkách – sice cestuju letadlem odhadem z půlky míň, než bych to dělala, kdybych svou uhlíkovou stopu vůbec neřešila… ale stejně. Protože nejsem schopná se létání vzdát, ale současně si myslím, že letenky jsou v současnosti šíleně levné, nezahrnují externality (neblahé následky, které létání má na ekosystém planety) a měla by se na ně uvalit nějaká obrovská daň, uvalila jsem aspoň sama na sebe zvláštní „offsety“ - pokuty ve výši desetiny ceny letenky, které vždy poukážu na nějaký ekologický účel.

 

Prezentace výsledků

Své portfolio jsem představila na naší letní konvergenci – s pomocí kreseb rozvěšených na prádelní šňůře a ukazovátka z klacíku, o který jsem se chvíli přetahovala s přítomným pejskem - a zejména poslední myšlenka, uvalit sama na sebe pokuty za létání, vyvolala v publiku velké gaudium. „Posílej peníze na účet našeho spolku a hodně létej a kupuj si co nejdražší letenky!“ povzbuzovali mě kolegové.

Prezentace trvá tři čtvrti hodiny plus čtvrt hodiny diskuse, a tak nebyl čas na rozebírání pozemkových designů. Kromě toho nebyl v portfoliu zařazený ani jeden design zahrádky, který jsem dělala pro klienty – na tyhle designy se prostě nedostalo. Ale celkově je pravda, že v mé „designové tvorbě“ opravdu převládají sociální designy. Jsem organizátorka, publicistka, sedí mi i malé populární kurzíky přírodního zahradničení nebo úvodní kurzy a přednášky o permakultuře, ale nejsem úplně „hard-core“ permakulturník, můj vlastní životní styl ani moje designy nedosahují radikálnosti, jakou bych si představovala. Abych to objasnila – nikdy se nepřestěhuju do chaloupky vytápěné dřevem nebo do maringotky odpojené od všech sítí, nebudu chovat ovce nebo kozy a dokonce ani slepice… Moje cesta k DAPD mi pomohla, abych si tohle ujasnila a vyrovnala se s tím. Abych jaksi našla svoji niku – své místo v ekosystému, v permakulturní komunitě.

Pro prezentaci jsem si podle britského předepsaného rituálu vybrala coby oponenty tři „peers“ - kolegy, kteří se stali asi před deseti lety držiteli českého a slovenského DPD – diplomu permakulturního designéra. Byli to Čestmír Holuša, Dana Kellnerová a Dana Křivánková. Spíš mě chválili, než že by toho mnoho vytýkali, jejich reakce mě zahřála u srdce!

 

Co s DPD a DAPD dál… a jak to chodí jinde v Evropě

Udělování diplomů DPD na posledních deset let v ČR i v SR odumřelo a jedním z mých hlavních motivů, proč jsem se na cestu k DAPD vydala, bylo otevřít otázku, zda cestu k DPD v Čechách vzkřísit. Upřímně jsem spíše pro, ale jen vlažně, hodně bude záležet na zájmu ostatních permakulturníků. Přece jen – nikdy v životě jsem si na tituly nepotrpěla, u permakulturních kurzů obvykle tituly typu Ing a Mgr neuvádíme, a není tedy divné používat tituly DAP/DAPD a ignorovat ty akademické? Nebo je používat všechny a rázem se ocitnout v nějaké cimrmanské parodii na Rakousko-Uhersko? Opravdu si tím nejsem jistá…

Ještě tu pro srovnání popíšu, jak vypadá situace s DPD/DAPD diplomy v jiných částech Evropy, nakolik jsem to vyzvěděla na srpnové evropské permakulturní konvergenci v Irsku.

V Británii si vaše portfolio prohlédne kromě vašeho tutora ještě „senior tutor“, který má za sebou o něco víc specializovaných školení než „tutor prvního stupně“, a je trochu problém tohoto „senior tutora“ sehnat. Dále se ke každému z 10 designů musí vyplňovat příšerně složitý hodnotící formulář, který vlastně vylučuje jednoduché designy, protože se hodnotí využití všech možných aspektů a nástrojů permakulturního designu. V mém případě to bylo tak, že jsem tyto formuláře vyplnila sama a George Sobol k nim jen přičinil tu a tam poznámky. Do samotných postupů mých designů nezasahoval, což byla škoda, mohla jsem se na této cestě víc přiučit – předem jsem byla připravená designy klidně i předělávat.

V Itálii stojí cesta k diplomu jen 30 eur, tedy asi 800 Kč, a stejně jako v Británii máte dva tutory (mentory, kteří jsou sami nositeli DPD), vaše cesta trvá minimálně dva roky a předkládáte portfolio 10 designů. Anna Bartoli z italské permakulturní akademie zdůrazňovala, že dávají přednost designům tvořícím „ekosystém“, tj. vzájemně souvisejícím a provázaným. Tutoři pouštějí k akreditaci (obhajobě) jen uchazeče, kteří odvedli dostatečně kvalitní práci, tím se eliminuje nebezpečí trapných situací a zklamání v případě neúspěchu.

V severských zemích (Skandinávie, baltské státy) se spojili do Nordického permakulturního institutu, který koordinují Švédové, cesta k diplomu je tu zdarma a počítá se s tím, že každý držitel diplomu má morální povinnost být tutorem pro další uchazeče.

Fungující cesty k diplomu mají také ve Španělsku (kde to nějakou dobu nefungovalo) a ve Francii, kde místo sestavování portfolia máte možnost pobývat dlouhodobě na vybraných farmách a učit se praxí (čili systém je více nízkoprahový a vstřícnější k lidem, kteří mají problém komunikovat písemně).

Pozoruhodně propracovaný systém mají v Německu a je na něm vidět typická německá důkladnost: uchazeč prochází školením, kdy během prvního roku absolvuje tři pokročilé kurzy (pěstitelství, přírodní stavění a sociální tématika) a může svoji cestu ukončit bez diplomu, pokud mu to stačí. Tím řeší častý problém všech zemí, že hodně uchazečů na cestě k diplomu „odpadne“. Následuje další série dosti intenzivních kurzů a vytvoření portfolia. Poplatek je podobný jako v Británii, ale místo za rady tutora platíte spíše za kurzy, což se mi docela líbí – v britském systému totiž hodně záleží na tom, kolik toho umí váš tutor a jak dalece to s vámi sdílí. A ti nejlepší tutoři jsou tak vytížení, že je obtížné se s k nim dostat, respektive berou spíše jen lidi, kteří u nich absolvovali kurz PDC.

Pokud bych měla načrtnout své představy, jak by mohl vypadat budoucí český systém DAPD, navrhla bych tohle:

- můžeme se spojit se Slováky a mít jednotný systém, tím získáme větší počet držitelů DPD, kteří by mohli dělat tutory

- můžeme použít zjednodušený britský systém – s jednoduššími hodnotícími formuláři a bez speciálního školení tutorů

- nebo také můžeme převzít z německého modelu požadavek na absolvování několika pokročilých kurzů, které bychom zřejmě nepořádali speciálně pro lidi na cestě k DPD, ale spíše by nám zájemci přinesli osvědčení, že absolvovali například víkendový kurz pokročilého designu nebo lesní zahrady, víkendový kurz přírodního stavění a krátký kurz sociálního charakteru - sociokracie, dračího snění, koučování apod.

Ale to už ovšem není moje věc, ale věc naší Akademie permakultury!

 

Ke stažení

Co je permakultura

Permakultura je…

  • Zdravý selský rozum a cit aplikovaný v praxi
  • Systém designu založený na ekologických principech
  • Umění vytvářet navzájem prospěšné vztahy
  • Vytváření trvale udržitelných systémů na základě spolupráce s přírodou.

Permakultura je založena na pozorování a využívání přírodních koloběhů, vazeb a vztahů k designování všeho, co potřebujeme k životu: účinné a zdravé produkce potravin, bydlení, systémů poskytujících energii i samotných lidských komunit. Cílem je vyšší kvalita života, který by byl provázaný s prostředím a šetrný vůči přírodě. Permakultura využívá starobylé tradiční postupy, stejně jako moderní technologie a poznatky současné vědy. Více

Licence

Obsah tohoto webu podléhá Creative commons licenci ve variantě by-nc-nd v4.0.

To znamená, že budeme rádi, pokud budete obsah šířit dál. Nesmíte jej však použít ke komerčním účelům, nesmíte do něj zasahovat a musíte vždy uvést jako autora organizaci Permakultura (CS) a připojit poučení o by-nc-nd v4.0 licenci.

Více o licencích Creative commons najdete na českém webu Creative commons Česká republika.

Permakultura (CS), z. s.

Náš spolek má dlouhou tradici (založen 1996) a je součástí širokého mezinárodního permakulturního hnutí. Pořádáme mezinárodně uznávané kurzy permakulturního designu (PDC – Permaculture Design Certificate) a další specializované kurzy, viz akademiepermakultury.cz. Naším hlavním cílem je sdílení zkušeností a šíření informací o permakultuře ve středoevropských podmínkách. Více

Kontakty

Podpořili nás