Světová permakulturní konference v Londýně (IPCUK), Eva Hauserová

Největší světové setkání příznivců permakultury se koná jednou za dva roky a tentokrát jsme je měli relativně na dosah. Proběhlo 8. - 9. září v Londýně, v budově quakerů přímo proti nádraží Euston. Přijelo na ni asi 600 účastníků.

 

Bohužel jsem se tam vypravila z Čech jako jediná (ani tam vlastně nebyl nikdo ze Slovenska). A to už jsem nezvládla účast v navazující pětidenní konvergenci, určené spíše nám permakulturním zasvěcencům, kde by teprve byla příležitost k bližšímu poznávání spřízněných duší z celého světa a navazování spolupráce, včetně pokračování v aktivitách EPT (Evropské skupiny permakulturních učitelů). - Ale nevadí, na téhle konferenci, která byla určena více pro veřejnost a pro šíření permakulturních myšlenek, jsem zase „naživo“ viděla a slyšela řadu světových hvězd a měla jsem možnost absorbovat myšlenky, které hýbou současným permakulturním světem.

Na konferenci jsem sice sama nevystoupila, ale prezentovala jsem naše aktivity zdařilým posterem se sítí ukázkových PK projektů v České republice, který jsem vyvěsila na nápadné místo vstupní haly.

 

PK je o lidech...

Hned na úvod jsem si důrazně připomněla, že permakultura je něco zásadně jiného a komplexnějšího než například agroekologie a že se týká především etiky, solidarity a vůbec lidí. Hned při registraci jsme dostali za úkol se přes oběd zeptat 3 – 4 neznámých lidí na jejich největší sen… tyto záležitosti ale jako bytostná introvertka prostě nezvládám a během dlouhých poledních přestávek jsem místo „bondingu“ prchala na procházky po městě.

V oba dny konference se střídaly „keynote speeches – zásadní přednášky“ ve velkém sále s menšími přednáškami či workshopy, kterých běželo deset najednou, takže bylo dost těžké si vybrat. První den byl věnován již uskutečňovaným praktickým řešením a druhý den vizím a trendům do budoucna, ale ve skutečnosti se stejně všechna témata prolínala.

Prvním úterním „zásadním řečníkem“ byl samotný zakladatel permakultury David Holmgren, který ovšem promlouval jen přes skype z Austrálie. Zaujal mě definicí permakultury jako „adaptivního chování redefinujícího naše místo v přírodě“. Následoval Tim Lenton, vědec studující a modelující ekosystém Země, který nám udělal pěkný přehled vývoje života na Zemi – zaujalo mě, že zlomovým bodem byla dostatečná koncentrace kyslíku v atmosféře, že několikrát nastalo stádium „snowball Earth“ - Země obalené sněhem - a že v intervalu mínus dvou až mínus jedné miliardy let proběhla tzv. „nudná miliarda“, kdy se život moc nevyvíjel, asi kvůli poměrně toxické atmosféře.

Další hlavní řečnicí byla irská básnířka a performerka Siobhan MacMahon, která přednesla svoji báseň a vyzvala nás k tvorbě další kolektivní básně, a to na barevné papíry a s pomocí fixů, které jsme měli připraveny v jednom foyer. Výslednou báseň pak účastníci konference přečetli různými jazyky na úplný závěr a plénum verše s vervou opakovalo. Opět jsem měla potíže vykřikovat věty jako „Revolution is on! We are one, we are one, we are one! We must empower women!“ (Revoluce je tady, jsme jednotni, musíme dát moc ženám.) Vím, že na rozdíl od komunismu nechce toto hnutí nikomu ubližovat a potlačovat ho, naopak je veskrze pozitivní, ale přesto je na mě tolik nekritického nadšení moc.

 

...jen by se neměli tolik množit

Nadchlo mě, že jako další „zásadní řečník“ vystoupil slavný autor Jonathon Porritt, který vysvětloval, že současné postoje v naší kultuře vycházejí ze situace staré jen asi sedmdesát let (tedy poválečné) a lidé si nedovedou představit, že by různé základní věci mohly být zcela jinak. Potřebujeme změnit kognitivní procesy, prolomit bariéru v chápání, mentalitě, intelektu lidí. Srdcem problémů je populační růst lidstva (předchozí řečník Tim Lenton zdůraznil totéž) a předpokládaný počet devíti miliard lidí na Zemi, který už snad má být stabilizovaný, je noční můra. (V příštích dnech zaznělo, že populační růst je „elephant in the room“, což znamená, že o tomto tématu všichni vědí, ale nikdo o tom nechce mluvit. A mimochodem, domýšlím si, že ten požadavek „dát moc ženám“ se téměř rovná požadavku, aby se ženy mohly ujmout plánování svých rodin. Jenom to taky nikdo přímo neřekne.) - Dále Jonathon Porritt upozornil, že dnešní modely potravinové bezpečnosti neřeší 1) obrovské plýtvání jídlem a 2) konzumaci masa, přitom 30 – 45 % vyprodukované potravy nikdy neposlouží lidem jako jídlo. Pochopila jsem z toho, že všichni se zřejmě zaměřují na neustálý růst produkce jídla, což je špatně a je třeba se zamýšlet nad jeho skladbou a nad tím, jak s jídlem nakládáme. Podle Porritta nejsou GM (genově modifikované) potraviny pro budoucnost až tak zásadní, ale debata o nich je poučná (ano, to vidíme i u nás – je technokratická a zcela ponořená v paradigmatu neustálého růstu všeho). Porritt vyslovil uznání permakultuře, současné příklady jejích realizací jsou úžasné a představují příslib pro budoucnost. Už přes milion lidí má nějaký typ PK certifikátu (aspoň úvod do PK). Jenomže podle jeho názoru nemůže být všechno jídlo pro všechny získáváno tak krásným a harmonickým způsobem jako na PK farmách – pro tolik lidí potřebujeme jiné metody. Uvedl příklad použití vědy a výzkumu - v Brazílii viděl pěstírnu GM řas, ze kterých se získával olej nahrazující palmový olej (jak víme, velmi ekologicky problémový). Není tedy naprostým odpůrcem GM a věří, že potravinovou bezpečnost dokáže zajistit „action-oriented social justice“ - sociální spravedlnost prosazovaná činy.

 

Návraty domů

Následovala úžasně charismatická Pandora Thomas, Kaliforňanka černé pleti, spisovatelka a aktivistka. Říkala, že nejde ani tak o pokrok v dosahování nějakých cílů, jako o „reclaiming“ - znovunabývání něčeho, co je nám vlastní, co už máme ve své přirozenosti. Přešla ke konkrétnímu příkladu: v USA je nepoměrně mnoho černošských vězňů, jak to řešit? Problém je řešení – důležité je nevyčleňovat je, protože jím je nadobro zbavujeme šancí, naopak je třeba použít „Mandelův efekt“ - po propuštění z vězení má komunita přivítat tyto lidi oslavou a postarat se o ně (= uspořádat pro ně PK kurz, který jim pomůže najít řešení, co v životě dál). Promítla krásné video z takové komunity. Pak mluvil další černoch, John Nzira z Jižní Afriky, kde organizuje bio a permakulturní farmáře. Byl velmi autentický včetně nesrozumitelného přízvuku (ale díky dvěma stenografkám se všechno vyřčené objevovalo zároveň i písemně na světelné tabuli, což mi usnadňovalo porozumění). Bylo z toho znát, jak domorodcům jde na nervy střední třída a její výmysly typu rezervací pro divokou zvěř, kde se nesmí farmařit… při tom mi samozřejmě trochu zatrnulo. Mluvil o tom, že v Jižní Africe je třeba vybudovat clustery – uzly nebo seskupení více farmářů - a u nich inkubátory – školící střediska. Vládnoucí systém není ovšem ochoten na těchto poměrně nekomerčních a alternativních záležitostech spolupracovat.

 

Permakulturní farmaření

Běžně kolem sebe vidím příklady permakultury realizované v malém měřítku, ale nedovedu si úplně dobře představit, jak by všechno mohlo fungovat v měřítku farmy, a zvlášť takové, která by měla být úspěšná i komerčně. Není pak potřeba z PK principů nějakým způsobem slevit a hospodařit konvenčněji, jako to dělají biofarmáři? - Proto jsem se v úterý zaměřila na panely, které se toho týkaly.

Krásný příklad, jak se dá permakultura ve větším měřítku aplikovat, předvedl Richard Perkins na projektu Ridgedale – viz www.ridgedalepermaculture.com. Je to původem Agličan a realizuje ve Švédsku komunitní PK farmu. Mluvil o tom, že při PK realizacích ve větším měřítku je třeba používat několik nástrojů: „keyline design“ (pomůže se čtením krajiny), „scale of permanence“ (začít studovat to, co je nejtrvalejší a nejméně se to dá měnit), a konečně rozhodování podle principů „holistic management“. Mezi zásadami, jak postupovat, ještě jmenoval například „místní vstupy a výstupy“, „zlepšování půdy“ nebo „napodobování procesů v ekosystémech“. Tedy samé obecné věci, které vlastně víme, ale je potřeba se pořádně zamyslet, jak je aplikovat na konkrétní projekty a vazby jejich prvků, což je v Ridgedale a v jeho provázaném systému krajiny, rostlin, zvířat a živoucí lidské komunity velmi dobře vidět.

Dál mě zaujalo vystoupení výzkumníka Raftera Sasse Fergusona, o jehož práci víc zjistíte třeba na www.liberationecology.org, nebo ho můžete sledovat na Facebooku. Vysvětloval, jak se to podle něj má se vztahem permakultury a vědy, nebo agroekologie: PK přispívá agroekologii svými principy, designem, integrací funkcí a prvků v prostoru a podobně, ale problémy má v nedbalé extrapolaci PK principů, nedostatku údajů (dohaduji se, že asi podchycených tak, aby byly přesvědčivé, aby se postupy daly reprodukovat atd.), a máme sklony podceňovat komplexnost systémů a rizika postupů. Ferguson zmapoval 48 farem na severozápadě USA, objel je a zkoumal způsoby jejich produkce – využívají metody jako trvalé porosty (perennial agriculture), lesní pastvu (silvopasture ), lesní polykultury a podobně - a zjistil, že výtěžky jsou vesměs větší, když se dělíme o práci se zvířaty, tedy když necháme zvířata pracovat za nás. Platí to pro všechny oblasti a metody produkce včetně pěstování jednoletek.

Vyslechla jsem si i blok příspěvků o permakultuře v Africe, kde se mluvilo se o pozitivních příkladech třeba v Malawi nebo Zimbabwe – přišlo mi to optimistické, vzhledem k tomu, jak jsme obvykle zvyklí vnímat Afriku a její problémy až katastroficky. Například v Zimbabwe mají iniciativu, která se tam snaží vytvořit trh pro organické jídlo, což by pomohlo po komerční stránce ekologickému pěstování a permakultuře. Zdá se, že místní lidé přijímají permakulturní postupy rádi, ale možná jde zatím jen o první vlaštovky.

 

Patetický Geoff

Prvním „zásadním řečníkem“ ve středu byl hvězdný lektor a designér Geoff Lawton a rovnou přiznám, že mě dost iritoval. Snaží se strhnout posluchače jakýmsi spasitelským étosem, kdy se podle mě už odchyluje od pravdy a objektivity a jeho projev hraničí s fanatismem a demagogií. Zároveň říká úplné samozřejmosti a dávno známé věci a neustále dělá dlouhé dramatické pauzy, což všechno dohromady mi působí utrpení a na kurz bych k němu tedy nešla.

Co zhruba říkal? Za všechno může lidská chamtivost, dělal výčet všeho, co má katastrofický vývoj, ¾ miliardy lidí nemá přístup k čisté vodě, desetitisíce umírají denně na následky infekcí, půda je jádrem udržitelnosti, přitom je degradována nejrychleji v historii… ale permakultura může zvrátit negativní vývoj v pozitivní, podporou vzájemně prospěšných vztahů odstartuje cyklus pozitivních zpětných vazeb. Studium PK posouvá mozky na vyšší evoluční úroveň, PK je vektorem evoluce tohoto světa. „PK musí být přijata jako zásadně důležitá věda“, spustí „úplnou transformaci lidské destruktivní povahy“ a povede „k životu v naprostém nadbytku“. Sorry, ale z takových fanatiků se osypávám. - Přišlo mi, že úplně zapomíná, že otázky a problémy udržitelnosti, životního prostředí a změny paradigmatu v postoji lidí k přírodě aktivně řeší spousty a spousty jiných iniciativ než jenom permakultura. Podvědomě jsem trnula, že permakulturu označí za jediný správný ze všech receptů na lepší budoucnost, ale neudělal to – ty ostatní prostě ignoroval.

Možná záměrně zařadili další zásadní řečnici, Cathy Debenham, právě za Geoffa, naprosto s ním totiž kontrastovala. Tato střízlivá a věcná Angličanka začínala svoji kariéru ve sféře marketingu, což je znát - nabádala nás, abychom veřejnosti vysvětlovali mnohem jasněji a výrazněji, co to permakultura vůbec je – a její velká zásluha spočívá v založení sítě YouGen, největšího internetového fóra týkajícího se obnovitelných a úsporných technologií v domácnostech.

Následoval Rob Hopkins, zakladatel sítě Transition Movement, která vznikla jako praktická aplikace permakultury na život a na potřeby lidí. Transition má přesně tu „marketingovou“ přitažlivost, kterou permakultura jako taková postrádá: nestraší ani tolik chmurnou budoucností, jako zve k zapojení a účasti v zábavných projektech, v obnově místní komunity, a to je pro lidi velmi příjemné. Rob Hopkins je taky zručný kreslíř vtipů a karikatur, mimo jiné nám promítl svůj obrázek Trojského koně - „permakultura musí být jako Trojský kůň“, říká, je potřeba ji nenápadně propašovávat, což mi připomíná definici „permakultura je revoluce převlečená za zahradničení“. Stejně jako předtím Cathy zdůrazňoval, že permakultura potřebuje výrazné, chytlavé symboly, hesla a zkratkovitá vyjádření, oč jde. - Teď by se mohlo zdát, že právě to přece Geoff Lawton dělá, jenomže ono to má ještě jeden důležitý aspekt, a to jakou cílovou skupinu chcete oslovit, v Lawtonově případě to zřejmě bude ta nejradikálnější a nejemotivnější vrstva společnosti, nikoli váš „soused odvedle“.

Další řečnicí byla Kristín Vala Ragnarsdóttir, vědecky zaměřená Islanďanka připomínající svým přístupem Tima Lentona. Je to akademička zabývající se trvalou udržitelností, i ona mluvila o exponenciálním růstu lidské spotřeby a neúnosných přírůstcích populace, a zaměřila se na rozdíl mezi HDP (který v současnosti pořád roste) a GPI – Genuine progress Indicator, ukazatel opravdového pokroku, který naopak od sedmdesátých let stagnuje. Růst HDP je bohužel ke všemu založen na dluzích, půjčkách a fiktivních budoucích ziscích a celý systém se může kdykoli zhroutit. Názorně představila „zmrzlinový model společnosti“: kornoutek = ekologický systém podporující život, spodní kopeček zmrzliny = společnost a vrchní kopeček zmrzliny = ekonomika.

A poslední zásadní řečnicí byla Rosemary Morrow: je to také quakerka (protože se akce konala v centru Friends House patřícím quakerům, v jednom panelu nám také vysvětlili, že naše cíle jsou podobné, jenomže quakeři pracují s lidským nitrem, s psychikou), a je to velmi milá „srdíčková“ babička, ale na můj osobní vkus je všechno, co říká, příliš emocionální a příliš jednoduché. Začala legráckou – dvojice mladých pomocníků namáhavě přitáhla na pódium jakoby strašně těžkou krabici se vším, co Rosemary tíží, a společně vytahovali čtvrtky s nápisy jako „degradace půdy“, „klimatické změny“, „nedostatek vody“ apod., uvnitř také našli menší krabici s nápisem „permakultura“ a tam byly naopak dobré věci jako „regenerace půdy“, „vyléčení vztahu k přírodě“ apod. Chvíli to bylo vtipné, ale brzy mě to unavilo. Rosemary Morrow působí tady: http://www.bluemountainspermacultureinstitute.com.au/. Hodně vzpomínala na to, jak pomáhala a učila permakulturu ve zbídačelých oblastech jako Kambodža a Vietnam, nebo líčila, jak se jí přihlásila skupinka Afghánců, kteří ve válečných podmínkách budují alespoň střešní zahradu, touží po míru, který nikdy nepoznali, a občas některý z nich zahyne při bombardování. Zdálo se, že občas nemůže ani mluvit dojetím.

Z panelů, které byly na programu ve středu, jsem si vybrala jeden týkající se sociokracie, ale nevysvětloval se tam tento způsob práce skupiny jako takový, nýbrž jen jeho nejnovější „výhonek“. „Sociocracy 3.0“, kterou představil lektor James Priest, je rozvinutím předchozího modelu „Sociocracy 2.0“. Jeho výklad najdete na YouTube nebo zde: http://sociocracyuk.ning.com/profile/JamesPriest, stránky mají tady: www.sociocracy30.org.

Princip ve zkratce: při rozhodování ve skupině stačí „consent“, souhlas všech, nemusíme dosáhnout dokonalé shody ve všem, nehledáme perfektní řešení, ale to, jak by věci mohly fungovat. Soustředíme se na „tenze“ - napětí existující mezi současnou realitou a kýženým budoucím stavem. Proti klasické demokracii je tento model práce skupiny soustředěnější na vize budoucích cílů a kýžených stavů věcí. Verze 3.0 se od verze 2.0 liší tím, že se nezačíná vizemi, ale tenzemi ve skupině.

Další panel se týkal tématu, které mi také připadá hodně důležité – výuky permakultury na vysokých školách. Mluvil Graham Bookman z Central Queensland University (působí tady: www.foodforest.com.au) s účastí Robyn Francis, která mu „napovídala“ z publika (jinak tato známá lektorka na konferenci nevystupovala). V počátcích permakultury prý Bill Mollison nedůvěřoval univerzitám, přesto je kurz PDC (72hodinový kurz PK designu, kde získáte mezinárodní certifikát) vystavěn jako učební látka na jeden semestr. Další stupeň, akreditace, tedy DPD – diplom permakulturního designéra - vznikl po velké debatě v roce 2002. V Austrálii je PK oficiálně uznána vládou jako obor vzdělání, tj. lze v ní získat bakalářský a magisterský titul.

Také na britské Gaia University mají PK magisterský kurz od roku 2004, viz http://www.gaiauniversity.org/international-diploma-permaculture-design.

Graham Bookman mluvil o vývoji, který pozoruji i u nás - na PK kurzy poslední dobou chodí víc vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří už hodně vědí o přírodních vědách, zahradní architektuře, zemědělství a podobně a hledají nějaké mezioborové zaměření své kariéry. Proto permakultura může pracovat opačným směrem než dříve, kdy to bylo „grassroot“ hnutí lidí, kteří by ani na žádné oficiální vyšší vzdělávání nepomysleli, nebo k němu neměli přístup. Uvedl příklady několika lidí, kterým PDC „pootočilo“ kariéru, pomohlo najít zaměření svou mezioborovostí.

V diskusi se pochlubila žena z jedné kalifornské college, že u nich nabízejí PK jako volbu studijního oboru, a okamžitě se rozpoutala debata o tom, že PK nesmí ztratit praktický aspekt („vocational training“) a dostupnost pro různé znevýhodněné skupiny, které nemají přístup k „bílému“ vzdělání, a netradiční skupiny studentů (starší lidi apod.). Napadá mě, že u nás je potřeba vytvářet a udržovat vazby s tradičním samozásobitelstvím a kutilstvím.

Konference měla ještě dozvuk ve čtvrtek, kdy se v jednom menším sále sešli lidé, které zajímá téma permakulturního výzkumu. Už teď se toho v tomto směru hodně děje, prohlédněte si https://www.permaculture.org.uk/research a zejména PIRN - mezinárodní síť PK výzkumu, kam se můžete také zapojit. Oficiální křest PIRN proběhl v rámci konference a nyní se v diskusi hledaly způsoby, jak všechno rozvíjet, na jaké okruhy se zaměřit, kde sehnat peníze a jak to udělat, aby permakultura neztratila svá specifika. Koordinátor PIRN Chris Warburton Brown nás vybídl k postupnému koncentrování myšlenek metodou „sněhové koule“ - každý si napsal na lístečky své priority a pak se dávaly dohromady stále větší skupiny a sjednocovaly se.

Měla jsem dojem, že permakulturní výzkum směřuje spíše do vod „soft sciences“ jako je sociologie, psychologie, historie a podobně, byli jsme ujišťováni, že každý z nás už teď dělá výzkum, a zdůrazňovalo se, že musíme používat i netradiční metody výzkumu (storytelling – vyprávění) a nikdy nezanedbat přidanou hodnotu permakultury – etiku a komplexnost, protože permakultura je inherentně multidisciplinární obor.

A to už bylo opravdu všechno - za dva roky bude další světové permakulturní setkání v Indii!

 

Co je permakultura

Permakultura je…

  • Zdravý selský rozum a cit aplikovaný v praxi
  • Systém designu založený na ekologických principech
  • Umění vytvářet navzájem prospěšné vztahy
  • Vytváření trvale udržitelných systémů na základě spolupráce s přírodou.

Permakultura je založena na pozorování a využívání přírodních koloběhů, vazeb a vztahů k designování všeho, co potřebujeme k životu: účinné a zdravé produkce potravin, bydlení, systémů poskytujících energii i samotných lidských komunit. Cílem je vyšší kvalita života, který by byl provázaný s prostředím a šetrný vůči přírodě. Permakultura využívá starobylé tradiční postupy, stejně jako moderní technologie a poznatky současné vědy. Více

Licence

Obsah tohoto webu podléhá Creative commons licenci ve variantě by-nc-nd v4.0.

To znamená, že budeme rádi, pokud budete obsah šířit dál. Nesmíte jej však použít ke komerčním účelům, nesmíte do něj zasahovat a musíte vždy uvést jako autora organizaci Permakultura (CS) a připojit poučení o by-nc-nd v4.0 licenci.

Více o licencích Creative commons najdete na českém webu Creative commons Česká republika.

Permakultura (CS), z. s.

Náš spolek má dlouhou tradici (založen 1996) a je součástí širokého mezinárodního permakulturního hnutí. Pořádáme mezinárodně uznávané kurzy permakulturního designu (PDC – Permaculture Design Certificate) a další specializované kurzy, viz akademiepermakultury.cz. Naším hlavním cílem je sdílení zkušeností a šíření informací o permakultuře ve středoevropských podmínkách. Více

Kontakty

Podpořili nás