Možnosti permakulturního farmaření ve střední Evropě, Eva Hauserová

Visegrádský projekt exkurzí, konference a filmů jde do finiše

Mezinárodní projekt Permakulturní farma je historicky vůbec první permakulturní spoluprací několika národů ze střední Evropy. Jeho první část – exkurze po farmách a třídenní konference - proběhla od 6. do 13. července, účastnili jsme se jí s partnerskými organizacemi ze Slovenska, Polska, Maďarska a Ukrajiny, a právě Ukrajinci všechno iniciovali a koordinovali. Ještě nás čeká zpracování natočených dokumentárních filmů a přednášek a jejich šíření na veřejnosti.

Naše setkání bylo nesmírně užitečné, konečně jsme se poznali osobně se spřízněnými dušemi z blízkých zemí a shlédli jsme na vlastní oči šest pozoruhodných výrazných projektů na Moravě, na Slovensku a v Maďarsku. Následovala konference v posledním z navštívených míst, EISD (Ekologickém institutu pro udržitelný rozvoj) v maďarském Gömörszőlősi.

V podvečer 5. července se účastníci akce sjíždějí do Vizovic, Ukrajinci přijíždějí autobusem, do kterého cestou přistoupili Maďaři, během večera se objevují po malých skupinkách Češi, Slováci a konečně i Poláci. Protože exkurze budou tlumočeny pomocí „šeptáků“ do národních jazyků, v této první várce účastníků převažují farmáři neznalí angličtiny a teprve na konferenci, která už je bez překladu, je vystřídají anglicky mluvící lidé, kteří ale třeba zase nemají vlastní farmu. Každá národní výprava se skládá z pěti delegátů, jednoho tlumočníka a jednoho novináře. Organizátoři nemají zvláštní místa placená grantem, proto se účastním jako tlumočnice a stejně tak hlavní koordinátor celého projektu a jeho duchovní otec, Ukrajinec Pavlo Ardanov.

 

Moravské projekty

První navštívenou farmou je statek Vartovna ve Vizovických vrších nad obcí Jasenná. Manželé Přímalovi sem přišli z Brna před devíti lety, kdy byly jejich nejstarší dcerce dva roky, později se jim narodily ještě dvě holčičky. Chovají ovce a kozy a prodávají jejich produkty, jsou hodně soběstační v zelenině a ovoci, hlavně jablkách a švestkách. Pan Přímal je učitel angličtiny a je nám schopen poskytnout hezký anglický výklad, což nám usnadňuje tlumočení. Usedlost Vartovna stojí na samotě uprostřed nádherné krajiny a už sama cesta na místo od motorestu Sirákov je moc pěkný zážitek. Ale v poledne už spěcháme dál – k Petru Hábovi, odborníkovi na léčivé bylinky tradiční indické a čínské medicíny, který má zahradu u svého domu přímo ve Vizovicích a k tomu další pozemek venku za městem. Na obou místech Petr nejenže shromáždil jedinečnou sbírku bylinek a pěstuje si plodiny k vlastní obživě, ale realizuje řadu zajímavých technických řešení, jako vylepšenou Trombeho stěnu, geotermálně vyhřívané pařeniště, nebo skleník walipini, zanořený do půdy. Večer pro nás Petr připravil na svém druhém pozemku, ležícím uprostřed přírody a skýtajícím krásnou vyhlídku, posezení u táboráku, kotel veganského guláše a vystoupení místního kytaristy, který měl velký úspěch s vlastní písničkou o Jasenné. Ohníček ale zapalujeme až v samém závěru večera, je na něj moc horko.

Příští den nás čeká cesta do jihomoravských Šardic za revitalizačními projekty Petra Marady. Pan Marada skupuje půdu v okolí Šardic a zřizuje tu remízky, biopásy, biokoridory, extenzivní sady, jezírka, mokřady… zkrátka proměňuje zdejší nedohledné lány půdy, podléhající větrné a vodní erozi, v pestrou, biologicky cennou krajinu poněkud připomínající stav před sto lety, kdy zemědělskou krajinu tvořila malá políčka oddělená mezemi a prostřídaná sady, rybníčky a lesíky. Řada z nás si teprve tady ujasnila rozdíl mezi biopásem (vysévá se každý rok znovu na ornou půdu, slouží k obživě volně žijících zvířat) a biokoridorem (ten je tvořen domácími druhy dřevin).

Inspirativní jsou nejen jednotlivé realizace, ale také způsob, jakým pan Marada čerpá grantovou podporu na obnovu krajiny od ministerstev zemědělství a životního prostředí. Náš stát totiž finančně podporuje mimoprodukční funkce zemědělství, je ale těžké podobné projekty prosadit na půdě, která vám přímo nepatří, protože místní lidé je ještě moc dobře nechápou.

 

Co jsme viděli na Slovensku

Naše první zastávka je obec Nová Bošáca v Bílých Karpatech, kde působí nadšený sadař Ludo Vašš. Provází nás rozlehlými extenzivními sady, které tu s přáteli dílem revitalizuje, dílem nově vysazuje, a ukazuje nám jednotlivé vzorně opečované a zmlazené staré stromy – zná ve zdejší krajině doslova každý strom osobně a stíhá i výjezdy na jiná místa Slovenska, mapování starých ovocných odrůd široko daleko a lektorování workshopů. Navštěvujeme i jeho školku ovocných stromů, kde dorůstají tisíce sazenic starých a místních odrůd, určené k budoucímu prodeji zájemcům. Na Slovensku zatím totiž neexistuje možnost si tyto stromky pořídit. Krajina Bílých Karpat je nádherná a sady vysokokmenů s pasoucími se ovcemi a kozami do ní nesmírně harmonicky zapadají.

Večer v Bošáci zkouší pár nadšenců na lavičce před ubytovnou nějaký „bonding“ neboli družbu, ale rozhovory tlumočené z ukrajinštiny do angličtiny, pak do maďarštiny a odpovědi zase zpátky postrádají spád a spontánnost. Z organizování, tlumočení a pobytu na horkém sluníčku jsem šíleně utahaná (i když mě dnes v tlumočení zastoupila slovenská organizátorka Míša) a jdu brzy spát do velice sešlé ubytovny v suterénu kulturáku ze sedmdesátých let – je to úžasný skanzen socialismu, jaký se už tak často nevidí.

Druhá zastávka na Slovensku je u legendárního Jána Šlinského a jeho Agrokruhů. Šlinský je nejen originální vynálezce-biozelinář, ale také samorostlý filozof, opravdu vtipný a chrlící kouzelné glosy na adresu současné společnosti – utkvěla mi třeba jeho pantomima znázorňující, jak lidé nakupují v supermarketech jako zombie.

Neznáte ještě princip agrokruhů? Je to vynález pomáhající zvládat pěstování biozeleniny na několika hektarech v jednom člověku, což by jinak představovalo neúnosné množství ruční práce. Elektřinou poháněné rameno dlouhé asi 10 m krouží pomalu kolem ústředního bodu a vykonává nejrůznější úkony – kypření půdy, pletí, setí, zavlažování i sázení. Rychlost pohybu příslušného zařízení se reguluje tak, aby práce probíhala pořád stejně rychle, ať je nástroj zrovna na obvodu kruhu nebo v jeho centru, a ramena se převážejí mezi kruhy, takže na několik kruhů stačí vždy jedno.

 

V cíli putování

Desátý červenec už trávíme v Gömörszőlősi, malé vísce ležící poblíž slovenských hranic jižně od Slovenského ráje, v nesmírně malebné krajině. Ekologický institut pro udržitelný rozvoj (EISD) tady pomáhá revitalizovat místní komunitu podobně jako brněnská Veronica v Hostětíně, ale jednotlivosti se liší: tady podporují především ekoturistiku a tradiční řemesla, jako košíkářství nebo výrobu uměleckých předmětů z plsti. Vesnička je plná malebných chaloupek, její starosta sbírá staré tradiční předměty a nástroje a celé místo představuje svého druhu skanzen.

Předseda EISD Iván Gyulai nám ukazuje ekocentrum zřízené ve staré usedlosti, kde se bude konat konference: domky s ubytovnou a jídelnou i konferenční sál v pasivní budově mají tradiční architektonický styl s dřevěnými vyřezávanými ozdůbkami, pod střechou hnízdí vlaštovky.

Prohlížíme si sušárny na dřevo a ovoce, kořenovou čistírnu, kompostovací záchod. Jedeme do vedlejší vesnice na Ivánovu zelinářskou zahradu, kde nám vysvětluje svoji metodu hlubokého mulčování a ukazuje názorně její výsledky: má chov koní, a tak může na podzim navrstvit na záhony několik decimetrů vysokou vrstvu koňského hnoje se slámou a nechat ji do jara rozložit, jde vlastně o bezpracný kompost. Původně štěrkovitá, nekvalitní půda se tak promění v čistý humus a zelenina tu dorůstá obrovských rozměrů.

Před konferencí se v naší výpravě vyměňuje většina lidí, takže vzniká nová komunita schopná komunikovat v angličtině. Uleví se mi od tlumočení, ale na konferenci zase musím prezentovat projekty lidí z Česka, kteří sem nemohli dorazit, a také naši síť permakulturních projektů. Zjišťuji, že kupodivu máme ze zúčastněných zemí nejstarší a nejlíp zaběhanou národní permakulturní organizaci – Poláci a Maďaři nemají vůbec žádnou národní permakulturní síť nebo iniciativu, i když v Polsku začal nedávno Ben Lazar vytvářet síť projektů na webu permakultura.edu.pl a to je slibný začátek. Ukrajinci a Slováci fungují docela dobře, ale Slováci pokládají českou organizaci za rozvinutější – sami mají hlavně obdivuhodný každoroční projekt velkého festivalu Permakultura ve městě (letos se přenese z Bratislavy do Zvolena), ale nemají síly třeba na síť a mapu permakulturních projektů, nebo na vydavatelskou činnost – i když tu zdárně zastává nakladatelství Alternatíva v Brdárce. Jejich předseda Jozef Fekiač ale tvrdí, že dělají všechno „na punk“. Ukrajinci zdá se také, ale u těch nejde o program, spíš jsou pořád ještě na začátku.

Na konferenci ze Slovenska dorazila skvělá Paťa Černáková, bývalá předsedkyně a neoficiální vůdkyně slovenské permakultury, a okamžitě se ujala organizování a všechny nás donutila rozdělit si úkoly a nastolit aspoň nějaký systém v tom chaosu, který na místě bohužel panoval. A to je právě v osmém měsíci těhotenství. Bravo, Paťo!

Musím ale uznat, že z maďarské strany bylo pohostinství úplně úžasné, Ivánova manželka řídí místní kuchyni a předkládala nám spousty dobrého místního sytého jídla – od výběru uzenin, nejrůznější zeleniny a vajíček k snídani přes vegetariánské a masité varianty oběda a večeře, vždy doplněných polévkou a výbornou kávou, až po čerstvě upečené sladké dezerty. V závěru akce jsem měla pocit, že se sotva kutálím!

Pestrý program konference

Třídenní konference byla na můj vkus organizovaná příliš komplikovaně, v čemž se zřejmě odráželo nadšení hlavního koordinátora Pavla pro moderní komunikační technologie. Celá akce měla být „blended“ - tedy s on-line účastí některých lidí – a měla se „streamovat“ hned ze dvou místností současně, což byl při třiceti účastnících zjevně nadbytečný luxus, zvlášť když k obsluze všech zařízení chyběli lidé. Podle mě to jen vneslo do programu zmatky, pauzy, nepohodu a jak říkal náš kameraman Standa Miler z Akademie soběstačnosti, který měl ma starosti vizuální zachycení akce: kdyby se to raději všechno natočilo na kvalitní videa, úplně by to stačilo a lidé by se na to rádi podívali po konferenci. Takhle on-line streaming sledoval většinou jen jeden divák, navíc všichni diváci zůstávali ve velkém sále a skoro nikdo nechodil na druhý program do odlehlého domečku, kde pak videoprezentace běžely jen pro prázdný prostor.

Ale přece jen to mělo dvě výhody: zaprvé máme opravdu hodně prezentací, které budou vyvěšeny na Youtube nebo na webu Akademie soběstačnosti, a zadruhé se dobře zdařila on-line prezentace v přímém přenosu britských lektorů Jennifer a Patricka Lauruolových o tom, jak se lze živit permakulturou (ale ve skutečnosti se to dalo aplikovat na cokoli jiného – prostě jak si udělat byznys plán), takže Britové nemuseli cestovat do Maďarska a my jsme jim mohli přímo klást otázky.

A co všechno na konferenci zaznělo? Z Čech se do Gömörszőlőse chtělo cestovat jen málokomu (s čestnou výjimkou pana Marady :-)), a tak jsme zastoupeni většinou ze záznamu: on-line úvod do problematiky měla Denisa Tomášková a vznikla velmi pěkná přednáška na téma permakulturních farem; PP prezentace jsem představila a komentovala já v zastoupení Petra Háby, farmářek Ivany Květoňové a Aleny Gajduškové, a dále jsem přeložila do angličtiny komentáře k filmům o Veselé biofarmě ve Velkých Hostěrádkách a o komunitní zahradě kombinované s KPZ KomPot ve Středoklukách u Prahy. Mladá česká novinářka Simona Albrechtová navíc naživo zaimprovizovala přednášku o biologické ochraně proti škůdcům.

Ostatní národnosti prezentovaly spoustu zajímavých témat, která budou k dispozici na webu Akademie soběstačnosti: třeba evropský projekt minoritních plodin, zmlazování starých ovocných stromů, Rozumovy záhony, žížalí kompostárny, přehled permakulturního pěstování zeleniny a ovoce, využívání divoce rostoucích bylin k jídlu i léčení, představení permakulturního projektu Maďara Bély Baji, hnutí potravinové suverenity, myšlenku „degrowth“ (nerůstu), iniciativu WWOOF, praxi komunitou podporovaného zemědělství, kompostovací záchody, a dokonce i sociální témata, která přivezli Poláci, jako hlubokou demokracii a feminismus.

Konečně došlo na diskuse o budoucí spolupráci: plánů je spousta, ale osobně se už trochu mírním, co se týče slibů, co všechno zajistíme a zorganizujeme. Uvidíme, na co budou síly a případně grantová podpora. V každém případě bych své nové přátele a známé zase ráda někdy potkala a doufám, že se nám v budoucnu povede nějaká společná akce.

 

Co je permakultura

Permakultura je…

  • Zdravý selský rozum a cit aplikovaný v praxi
  • Systém designu založený na ekologických principech
  • Umění vytvářet navzájem prospěšné vztahy
  • Vytváření trvale udržitelných systémů na základě spolupráce s přírodou.

Permakultura je založena na pozorování a využívání přírodních koloběhů, vazeb a vztahů k designování všeho, co potřebujeme k životu: účinné a zdravé produkce potravin, bydlení, systémů poskytujících energii i samotných lidských komunit. Cílem je vyšší kvalita života, který by byl provázaný s prostředím a šetrný vůči přírodě. Permakultura využívá starobylé tradiční postupy, stejně jako moderní technologie a poznatky současné vědy. Více

Licence

Obsah tohoto webu podléhá Creative commons licenci ve variantě by-nc-nd v4.0.

To znamená, že budeme rádi, pokud budete obsah šířit dál. Nesmíte jej však použít ke komerčním účelům, nesmíte do něj zasahovat a musíte vždy uvést jako autora organizaci Permakultura (CS) a připojit poučení o by-nc-nd v4.0 licenci.

Více o licencích Creative commons najdete na českém webu Creative commons Česká republika.

Permakultura (CS), z. s.

Náš spolek má dlouhou tradici (založen 1996) a je součástí širokého mezinárodního permakulturního hnutí. Pořádáme mezinárodně uznávané kurzy permakulturního designu (PDC – Permaculture Design Certificate) a další specializované kurzy, viz akademiepermakultury.cz. Naším hlavním cílem je sdílení zkušeností a šíření informací o permakultuře ve středoevropských podmínkách. Více

Kontakty

Podpořili nás