Mýtus soběstačnosti aneb jak to vidí Toby Hemenway

Polemický článek výborného a nedávno zesnulého permakulturního lektora a autora knih Tobyho Hemenwaye vysvětluje, proč nemá smysl usilovat o naprostou soběstačnost v rámci jedné domácnosti. Z webu autora přeložil Václav Čermák.

Před nějakou dobou byl rozeslán hromadný e-mail – jeden přední permakulturista hledal projekty, v rámci kterých jsou lidé plně nezávislí v oblasti potravin, ošacení, bydlení, energií a potřeb společenství. . .” Tady to máme, mýtus naprosté nezávislosti přicházející přímo od jednoho z nejznámějších permakulturistů na světě. Myšlenka, že by někdo dokázal být nezávislý na úrovni, která by byla vyšší než primitivní, byla ve většině amerických permakulturních kruhů už před časem opuštěná a nahradil ji měkčí pojem „soběstačnost“. Ale i soběstačnost je téměř nemožná. Podle mého ji můžeme přijmout jako způsob vyjádření touhy setřást okovy korporátního konzumu, ale jinak ji ani nepovažuji za žádoucí.

Pomocí Googlu jsem brouzdal mořem internetu a zjistil jsem, že soběstačnost představuje vytoužený cíl několika špičkových permakulturních webů. Rád bych do rakve této fráze zatloukl několik hřebíků. Můj slovník říká, že soběstačnost znamená schopnost zaopatřit sám sebe bez vnější pomoci. Kdo žije bez vnější pomoci? Nikdo. Pojďme to rozvinout ještě o kousek dál. Význam fráze „potravinová soběstačnost“ je něco, na čem se většina z nás shodne: zajišťování 100 % našich potravinových potřeb z vlastní země a vlastním úsilím. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by to dokázal. Zcela určitě existuje pár lidí, kteří to dělají. Ale dokonce i zemědělci, kteří se pohybují na hranici životního minima, pěstují kromě své potravy i tržní plodiny, aby si mohli koupit potraviny, které se jim nevyplatí pěstovat.

Slýchávám lidi, jak říkají, že si vypěstují 30, 50 dokonce i 70 % svých potravin. Obvykle tím mají na mysli to, že pěstují ovoce a zeleninu, které tvoří určité procento celkových nákladů nebo hmotnosti – ale ne kalorií – jejich potravy. Zelenina má vysokou čerstvou hmotnost, ale málo kalorií. Pokud si vypěstujete 100 % vlastní zeleniny, získáte 15–20 % denní dávky kalorií, pokud ovšem nežijete hlavně z brambor a další zeleniny obsahující škroby. Většina denní dávky kalorií pochází z obilovin, masa nebo mléčných výrobků. Pokud tedy ve velkém nepěstujete obiloviny nebo nechováte dobytek, není pravděpodobné, že vypěstujete více než čtvrtinu vlastních potravin (měřeno poctivě podle obsahu živin). V takovém případě není přesné, když tvrdíte, že jste ze 70 % potravinově nezávislí. Pokud většinu svých kalorií získáváte ze svého pozemku, jste téměř jistě zemědělec na plný úvazek a já smekám klobouk před vaší tvrdou prací. Teď začínáme pomalu vidět, jak těžká a dokonce nežádoucí soběstačnost je. Pokud jste plně potravinově soběstační, nebude vám zbývat mnoho času na cokoli jiného – dokonce i v permakulturním systému.

Ale i když si pěstujete veškeré vlastní potraviny, můžete tvrdit, že jste soběstační, když nevypěstujete také všechna svá vlastní semena, nezajistíte úrodnost? Odkud pocházejí vaše zemědělské nástroje a palivo do strojů? Permakulturisté, stejně jako jiní lidé, chápou propojenost života. V jakém okamžiku můžete prohlásit, že jste v libovolné věci odpojení od široké lidské společnosti? Skutečně existuje způsob, jak být v oblasti potravin naprosto nezávislý?

Zkusme se rychle podívat na ošacení, bydlení a energie. I když si oblečení sami ušijete, vypěstovali jste bavlnu nebo chovali ovce? Pokud jste sami pokáceli dřevo a nakopali kámen na váš dům, vyrobili jste i sklo a elektroinstalaci? Které smíšené společenství techniků a továren sestavilo solární panely pro váš dům, který je nezávislý na síti? Na tom všem jsme závislí.

Tvrzení o nezávislosti v téměř jakékoli oblasti uráží a opomíjí množství lidí, jejichž práci všichni využíváme. Američtí permakulturisté jsou značně politicky korektní skupina. Některým z nás začalo být jasné, že nezávislost je nejenom nemožná, ale představuje dokonce políček do tváře všem těm, kdo v potu tváře pracují, aby nás zaopatřili, a znovu prosazuje kovbojskou morálku, která staví jednotlivce do středu vesmíru. Proto se tento pojem proměnil do „soběstačnosti“, abychom ukázali, že jsme vzájemně závislí, ale chceme méně spoléhat na ostatní. V celé své kráse soběstačnost znamená rozvoj dovedností pro zajištění základních potřeb, abychom mohli přestat podporovat nemorální a ničivý průmysl. Přesto vidím malou potřebu soběstačných lidí, kteří všechno zvládnou sami, a velkou potřebu soběstačných společenství, kde ne každý umí utkat látku nebo pracovat na poli, ale kde je ošacení a jídlo pro všechny.

V permakultuře je zakořeněný silný předsudek, který vidíme na webech a v e-mailech, že zvládnout to všechno sami a na vlastním pozemku, je ta nejvznešenější cesta. Osvojování si schopností, které považujeme za součást soběstačnosti rozhodně stojí za to, protože naše vlastní dovednosti nás v dosažené míře osvobodí od korporátních monopolů. Pokud však svoje životy omezíme jen na to, co dokážeme sami, omezíme tím svoje možnosti. Každé propojení s dalšími lidmi nás obohacuje. Když vytvoříme pavučinu vzájemných závislostí, budeme bohatší, silnější, bezpečnější a moudřejší. Proč byste se nechtěli spolehnout na ostatní? Abychom mohli tuto myšlenku prozkoumat, museli bychom se vydat do skrytých hlubin naší psychiky. Část této myšlenky je zakotvená v přesvědčení, že ostatní jsou nespolehliví nebo nemorální a že vzájemná závislost by nás oslabila. Staré rčení „Když chceš, aby se něco udělalo pořádně, musíš to udělat sám“ jen ukazuje na chabé řídicí schopnosti.

Pokud stále pochybujete, použiji citát z kniha Billa Mollisona Úvod do permakultury, strana 2: „Můžeme také začít vyrábět část svých potravin. To nemusí znamenat, že si sami vypěstujeme všechny brambory. které potřebujeme – můžeme to projevit například tím, že budeme brambory kupovat od někoho, kdo se již naučil je pěstovat odpovědně. Fakticky je asi snadnější zorganizovat s několika přáteli spotřebiteli podporovanou farmu, než pustit se do pěstování brambor sami.“

Jak říká zasloužilý permakulturní návrhář Larry Santoyo, při naplňování svých potřeb usilujte o maximální zobecnění. Uvažování „musím si pěstovat vlastní jídlo“ je bolestivě omezené. Uvažování „musím své potravinové potřeby naplňovat odpovědně“ otevírá širokou řadu možností, ze kterých si můžete vybrat tu nejvyváženější a nejvhodnější. Úsilí jednotlivců jsou často méně trvalá a odolná než počiny společenství. A kromě toho představují i špatný plán: soběstačnost znamená, že důležité funkce jsou zajištěné pouze jedním způsobem. Pokud si veškeré jídlo pěstujete sami a utrpíte úraz, budete zranění a hladoví na kolečkovém křesle sledovat, jak vaše úroda vadne. To se nestane na společném statku. Někteří z vás se obávají hrozícího zhroucení společnosti. Potulní bandité mnohem spíše přepadnou váš osamocený pozemek, zatímco vy budete po náročném pracovním dni vyčerpaní spát. Skupina silných zemědělců s vidlemi v rukou může svoje zahrady chránit 24 hodin denně a jejich šance na přepadení je podstatně nižší.

Spolehnutí na společenství se dá chápat také jako jiný způsob využití permakulturních zón: Zóna nula je v tomto smyslu váš dům a pozemek. Zóna jedna je vaše propojení s ostatními jednotlivci a rodinami, zóna dva je místní obchodování a činnosti v sousedství, zóna tři je oblastní obchodování a organizace a zóna čtyři jsou větší a vzdálenější podniky. Proč bychom se měli omezit jen na zónu nula? Můžeme svoje životy uspořádat tak, aby potřeba výletů do zóny čtyři, například kvůli nákupu ropných nebo kovových výrobků, byla velmi omezená a spolupráce s místními zemědělskými trhy a restauracemi byla častá. Tím se vybuduje silné společenství.

Soběstačnost nedokáže vytvořit společenský kapitál – tedy skutečně obnovitelný zdroj, který sílí tím, že se využívá. Proč bych se neměl chtít každým možným způsobem zapojit do společenství? Pokud nepomůžeme s naplňováním potřeb společenství, je větší šance, že naši sousedé odjedou nakupovat do supermarketu. Neodůvodněné přesvědčení o soběstačnosti je ničivým mýtem, který nabízí příležitost lidem, kteří nám chtějí naše společenství vzít.

Pokud chcete být zemědělcem, pak ano, pěstujte všechny svoje potraviny. Zbytek úrody potom prodejte nebo vyměňte za věci, které potřebujete, abyste podpořili svoje společenství. Je ale opravdu rozdíl mezi zemědělcem, který vyměňuje výsledek svojí práce – potraviny – za zboží a peníze, a mnou, který prodávám výsledek svojí práce – vzdělání – za zboží a peníze? My oba obchodujeme se svojí životní energií v systému, který nás živí, a rád bych věřil tomu, že přitom oba postupujeme morálně.

Dobrý permakulturní plán (design) zaopatřuje potřeby obyvatel odpovědným a ekologicky rozumným způsobem. Ale nic v permakultuře neříká, že je nutné, aby veškerá úroda pocházela z pozemku majitele! Pokud bych touto to esejí chtěl dokázat jedinou věc, bylo by to zboření mýtu. Permakulturní plán jednoduše říká, že naše potřeby a výrobky musejí být v rámci našeho plánu obstarávány odpovědně, nikoli že musejí pocházet z našeho pozemku. Takový plán může – a musí – obsahovat propojení s okolím. Pokud se živíte akupunkturou, váš příjem pochází od místního společenství a většina vašich potřeb se naplňuje převážně z místních zdrojů, které považujete za morálně správné, pak se jedná o vynikající permakulturní plán. Váš plán bude silnější, když svoje potřeby a výrobky propojíte s mnoha prvky a systémy mimo váš pozemek.

Rozvíjení dovedností, které vás víc propojí se zemí, domovem a společenstvím, je velmi permakulturní. A občas se stane, že dovednosti získané při hledání soběstačnosti, budou stejné jako ty, které potřebujeme, abychom se mohli více spolehnout na společenství. Ovšem soběstačnost, která je sama sobě cílem, je přežitý starý mýtus, který musí zemřít. Není permakulturní.

Zdroj: http://tobyhemenway.com/107-the-myth-of-self-reliance/

Přeložil: Václav Čermák